Webmaster 2

Komplexní obnova kostela sv. Václava v Radíčevsi jako centra kulturního života

Obnova kostela sv. Václava v Radíčevsi dokončena

Po pěti měsících intenzivních prací byla na přelomu září a října dokončena komplexní obnova kostela sv. Václava v Radíčevsi a jeho okolí. V rámci projektu financovaného z ROP Severozápad byla provedena kompletní nová střecha včetně oprav krovů, věžičky i hlavní věže, nová fasáda, obnova všech oken a dveří, vnitřní výmalba kostela, elektroinstalace, nové dřevěné schodiště na kůr a podlaha kůru a zvonice. Výraznou proměnou prošlo také okolí kostela – byla opravena kaple a ohradní zeď, v areálu bývalého hřbitova byly provedeny terénní úpravy, nové chodníčky, umístěny lavičky a odpadkové koše a provedena nová výsadba. V kostele se budou konat pravidelné bohoslužby, ale plánován je také kulturní a společenský program – koncerty, výstavy a další akce, o kterých vás budeme na našich stránkách průběžně informovat. Obnovený areál určitě stojí za návštěvu! 

Podporováno z Evropského fondu pro regionální rozvoj

Regionální operační program regionu soudržnosti Severozápad

 

Komplexní obnova kostela sv. Václava v Radíčevsi jako centra kulturního života

Obnova kostela sv. Václava v Radíčevsi zahájena

V květnu tohoto roku byly zahájeny stavební práce na dlouho očekávané obnově kostela sv. Václava v Radíčevsi. Farnost na tuto akci získala podporu ze strukturálních fondů Evropské unie, konkrétně z Regionálního operačního programu Severozápad. Projekt s názvem „Komplexní obnova kostela sv. Václava v Radičevsi jako centra kulturního života“ má registrační číslo CZ.1.09/1.2.00/77.01226. Celkový rozpočet projektu se předpokládá ve výši 7 560 000 Kč, přislíbená dotace bude činit 6 426 000 Kč.

Smyslem projektu je nejen zachránit tuto kulturní památku, ale především ji naplnit novým životem. Za tímto účelem byla v rámci projektu navázána spolupráce s mnoha subjekty, mezi které patří např. MAS Vladař o.p.s., Základní umělecká škola Žatec, ZŠ Komenského a ZŠ Petra Bezruče či MŠ Žatec. Podporu projektu vyjádřil také osadní výbor Radíčeves i zastupitelstvo města Žatce.

Pokud vše půjde podle plánu a stavební práce budou ukončeny dle uzavřené smlouvy, tak již poutní slavnost sv. Václava bude „v novém“. Následně se můžete kromě pravidelných bohoslužeb těšit na koncerty, výstavy a další společenské akce, které se budou v areálu kostela konat. 

Podporováno z Evropského fondu pro regionální rozvoj

Regionální operační program regionu soudržnosti Severozápad

 

 

 

Ze života farnosti

pátek, 27 březen 2015 08:52

Oprava kostnice v areálu kostela sv. Václava v Radíčevsi

 

 

Oprava opěrné zdi v areálu kostela sv. Václava v Radíčevsi

 

 

Sedm kajících žalmů

středa, 25 březen 2015 22:35

Antifona:

Nevzpomínej, Pane, na provinění naše ani našich předků a netrestej nás za naše hříchy.

 

Žalm 6:

Nekárej mě, Pane, ve svém hněvu * v rozhorlení svém mě netrestej!

Nade mnou se smiluj, Pane, chřadnu * uzdrav mě, jsem z hlouby otřesen.

Na dno vyděšena je má duše * jak chceš, Pane, dlouho otálet?

Vrať se opět, Pane, vysvoboď mě, * pro své slitování zachraň mě!

Z mrtvých nikdo už tě nevzpomene; * kdo by v podsvětí tě velebil?

Už jsem vysílen svým naříkáním, každou noc jen pláčem lože skrápím, * slzami své lůžko promáčím.

Oko mé je hořem zakaleno, * stárnu z tolika svých nepřátel.

Pryč ode mne všichni, kdo mi křivdí, * neboť Pán mé nářky uslyšel.

Uslyšel Pán volání mé prosby, * vyslyšel Pán moji modlitbu.

Ať se poděsí mí nepřátelé, * ať se s hanbou kvapně odklidí!

Sláva Otci, i Synu * i Duchu Svatému.

Jako byla na počátku, i nyní, i vždycky * a na věky věku. Amen.

 

Ministrant je světský služebník, který napomáhá kněžím během bohoslužby. Latinské slovo ministrare je možné přeložit jako "sloužit". Tato služba souvisí s odkazem Ježíše Krista. Mezi služby ministranta patří také pomoc při udílení některých svátostí, zejména svátosti křtu a eucharistie.

Každý ministrant by měl mimo jiné znát:

 

MŠE SVATÁ

ÚVODNÍ OBŘADY

Vstupní zpěv Nezpívá-li se text vstupního zpěvu, recituje se antifona z misálu.
Pozdrav*  Pozdravení oltáře a shromáždění lidu, případně též uvedení do liturgie dne.
Úkon kajícnosti*  Vyznání hříchů celého shromáždění uzavírá kněz prosbou za odpuštění.
Kyrie*  Oslavný zpěv dovolávající se Božího milosrdenství. Každé zvolání se opakuje zpravidla dvakrát.
Gloria* Tento chvalozpěv se zpívá (recituje) o nedělích (mimo advent a půst) a významných svátcích.
Vstupní modlitba  Vyjadřuje povahu slavené mše. Ve chvíli ticha před ní je čas na soustředění.
  kněz vybídne lid k modlitbě
  chvilka mlčení
  modlitba
  souhlasné “Amen”

 

LITURGIE SLOVA

První čten První čtení je ze Starého zákona a o nedělích v době velikonoční ze Skutků apoštolů.
Mezizpěv Responsoriální žalm, který navazuje na 1. čtení. Žalmista přednáší nebo zpívá verše žalmu, lid odpovídá.
Druhé čtení Druhé čtení je z listů apoštolů a o nedělích v době velikonoční ze Zjevení sv. Jana.
Zpěv před evangeliem Text tohoto zpěvu obsahuje zpravidla aleluja, v postě je bez aleluja.
Evangelium Evangelium čte jáhen nebo kněz.
Homilie Homilie je výklad některého textu, který se ten den četl.
Vyznání víry* Vyznání víry (krédo) je odpověď na slyšené slovo Boží.
Přímluvy Prosby věřících za církev, za svět, za trpící, za místní společenství.

  

BOHOSLUŽBA OBĚTI

Příprava darů* Průvod s dary (chléb, víno) provází obyčejně zpěv. Mytí rukou.
  příprava oltáře (korporál, purifikatorium, misál, kalich)
  kněz či jáhen přijímá dary od věřících (dary se kladou na oltář za předepsaných modliteb)
Modlitba nad dary Modlitba nad dary je závěrem přípravy darů.

 

Eucharistická modlitba:

Preface  Preface je díkůčinění , kterým se zahajuje eucharistická modlitba.
Sanctus Aklamace celého shromáždění uzavírá prefaci.
Anafora*  Jsou 4 různé eucharistické modlitby (anafory).

 

Přijímání:

Otče náš Modlitba Páně je na tomto místě stolní modlitbou shromáždění.
Pozdrav pokoje*  Pozdravení pokoje vyjadřuje vzájemné odpuštění, lásku a jednotu, a tak připravuje pro eucharistickou hostinu.
Lámání chleba* Kněz opakuje čin Kristův při poslední večeři na znamení, že všichni, kdo budou jíst z tohoto jednoho chleba, jsou v Kristu jedno tělo. Během lámání se zpívá (recituje) zpěv Beránku Boží (Agnus Dei).
Přijímání*  Kněz pozve věřící k večeři Páně a rozdává eucharistický chléb, případně kalich. Mezi přijímáním se zpívají vhodné písně nebo žalmy. Nezpívá-li se, přečte se před podáváním antifona k přijímání z misálu.
Modlitba po přijímání  Prosba o užitek ze slaveného tajemství
  kněz vybídne lid k modlitbě
  chvilka mlčení
  modlitba
  souhlasné “Amen”

 

ZÁVĚREČNÉ OBŘADY

Požehnání* O velkých slavnostech se může požehnání udělovat zvláštním slavnostním způsobem. Před požehnáním se může vykonat krátké oznámení lidu.
Propuštění S Božím požehnáním odcházíme k povinnostem dne.

* tyto části mše sv. jsou neměnné; části bez označení se mění podle různých příležitostí

 

ZDROJ: ČESKÝ MISÁL – pro neděle a význačné dny liturgického roku, ČESKÁ KATOLICKÁ CHARITA, PRAHA 1980

 

LITURGICKÉ KNIHY

MISÁL 

Obsahuje všechny modlitby ke mši svaté. Je zároveň uspořádán podle pořadí jednotlivých částí mše svaté a liturgického roku. 

 

LEKCIONÁŘ 

Obsahuje čtení ze Starého i Nového zákona a žalmy. Název pochází z latinského slova "lectio" = čtení.

Má šest dílů:

  1. Slavnosti, svátky a památky Panny Marie, svatých, o posvěcení kostela.
  2. Všední dny liturgického mezidobí od 17. do 34. týdne (feriální cyklus 1-lichý a 2-sudý).
  3. Všední dny liturgického mezidobí od 1. do 17. týdne (feriální cyklus 1-lichý a 2-sudý).
  4. Všední dny doby adventní, vánoční, postní a velikonoční.
  5. Neděle (nedělní cyklus A, B, C) a slavnosti Páně.
  6. K různým příležitostem:
  • a.  Mše spojené s určitými obřady a za různé potřeby.
  • b.  Mše votivní, za zemřelé.

 

KANCIONÁL (nepatří mezi liturgické knihy)

Obsahuje písně, které zpíváme při bohoslužbách. Název pochází z latinského slova "cantus" = zpěv.

 

LITURGICKÉ BARVY

BÍLÁ - barva světla, nevinnosti a čistoty
Používá se o svátcích Panny Marie, andělů, ve vánoční a velikonoční době a o svátcích svatých, kteří nezemřeli mučednickou smrtí.
ČERVENÁ – barva lásky, ohně a krve
Používá se na Květnou neděli, Velký pátek, svatodušní svátky a při slavení utrpení Páně, apoštolů, evangelistů a mučedníků.
ZELENÁ – barva naděje
Symbolizuje Kristovo zmrtvýchvstání. Používá se v liturgickém mezidobí.
FIALOVÁ – barva pokání a kajícnosti
Používá se v  adventní a postní době a také při mších za zemřelé (všech věrných zesnulých).
RŮŽOVÁ – barva radosti
Vyjadřuje radost z příchodu Ježíše a z toho, že vykoupil lid. Používá se jen o 3. neděli adventní a 4. neděli postní.
ŽLUTÁ (ZLATÁ) – barva důstojnosti
Používá se při velkých slavnostech.

 

OBDOBÍ

Advent

Doba čekání na příchod Pána Ježíše. (4 neděle adventní)


Vánoce

Je to období, ve kterém slavíme tajemství narození Pána Ježíše. Začíná Narozením Páně (vigilií 24.12.) a končí svátkem křtu Páně.


Půst

Je to období příprav na Velkou noc. V centru je utrpení a smrt Pána Ježíše. Začíná
Popeleční středou a končí ranní mší na Zelený čtvrtek. Trvá 40 dní


Svatý týden

Tvoří jej Květná neděle, Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota a Vzkříšení Pána Ježíše. (+dny mezi)


Velikonoční třídenní

Začíná na Zelený čtvrtek večerní mší svatou a končí oslavou zmrtvýchvstání ukřižovaného Krista.


Velikonoční doba

Začíná nedělí Zmrtvýchvstání Páně a konči slavností Seslání Ducha Svatého. Trvá 50 dní

"Výpočet" slavení velikonoc
Velikonoce jsou pohyblivé svátky a proto se dají určit podle následujícího pravidla: 

  1. Od prvního jarního dne nalezneme první jarní úplněk. 
  2. Neděle po prvním jarním úplňku je slavnost Vzkříšení Páně. 
  3. Odpočítáme směrem zpět 6 kalendářních týdnů a středa před je Popeleční středa. (rozsah 40 dní bez postních nedělí)

 

Liturgické mezidobí

Během roku v údobí 33 - 34 týdnů je liturgické mezidobí, které vyplňuje celý zbytek roku mimo výše jmenované údobí.
V tomto období si také připomínáme působení a kázání Pána Ježíše a také oslavujeme nejvíce památek svatých a to zpravidla v den jejich smrti nebo narození nebo svatořečení či blahořečení. 

Má dvě části:
Začíná svátkem Křtu Páně a trvá až do Popeleční středy.
Začíná pondělím po seslání Ducha Svatého a končí týdnem po slavnosti Krista Krále.

 

KALENDÁŘ

LEDEN

01. ledna Matky Boží, Panny Marie - Nový rok SLAVNOST
02. ledna Sv. Basila Velikého a Řehoře Naziánského, biskupů a učitelů církve PAMÁTKA
06. ledna Zjevení Páně - sv. Tři Králové SLAVNOST
17. ledna Sv. Antonína Velikého, opata PAMÁTKA
18. ledna Panny Marie, Matky jednoty křesťanů PAMÁTKA
21. ledna Sv. Anežky Římské, panny a mučednice PAMÁTKA
24. ledna Sv. Františka Saleského, biskupa a učitele církve PAMÁTKA
25. ledna Obrácení svatého Pavla, apoštola SVÁTEK
26. ledna Sv. Timoteje a Tita, biskupů PAMÁTKA
28. ledna Sv. Tomáše Akvinského, kněze a učitele církve PAMÁTKA
31. ledna Sv. Jana Boska, kněze PAMÁTKA
     
  Křtu Páně SVÁTEK
  neděle po 6. lednu  
     

ÚNOR

02. února Uvedení Páně do chrámu SVÁTEK
05. února Sv. Agáty, panny a mučednice PAMÁTKA
06. února Sv. Pavla Mikiho a druhů, mučedníků PAMÁTKA
10. února Sv. Scholastiky, pann PAMÁTKA
22. února Stolce svatého Petra, apoštola SVÁTEK
23. února Sv. Polykarpa, biskupa a mučedníka PAMÁTKA
     
  Popeleční středa  
  první středa 6 týdnů zpět od neděle po prvním jarním úplňku  
     

BŘEZEN

07. března Sv. Perpetuy a Felicity, mučednic PAMÁTKA
19. března Sv. Josefa, Snoubence Panny Marie SLAVNOST
25. března Zvěstování Páně SLAVNOST
     

DUBEN

07. dubna Sv. Jana Křtitele de la Salle, kněze PAMÁTKA
11. dubna Sv. Stanislava, biskupa a mučedníka PAMÁTKA
23. dubna Vojtěcha, biskupa a mučedníka, hlavního patrona pražské arcidiecéze SVÁTEK
25. dubna Sv. Marka, evangelisty SVÁTEK
29. dubna Sv. Kateřiny Sienské, panny a učitelky církve, patronky Evropy SVÁTEK
     
  BŘEZEN - DUBEN  
  Zelený čtvrtek  
  Velký pátek  
  Bílá sobota  
  před nedělí Zmrtvýchvstání Páně  
     
  Boží hod velikonoční - Zmrtvýchvstání Páně SLAVNOST
  neděle po prvním jarním úplňku  
     

KVĚTEN

02. května Sv. Atanáše, biskupa a učitele církve PAMÁTKA
03. května Sv. Filipa a Jakuba, apoštolů SVÁTEK
14. května Sv. Matěje, apoštola SVÁTEK
16. května Sv. Jana Nepomuckého, kněze a mučedníka, hlavního patrona Čech PAMÁTKA
20. května Sv. Klementa Marie Hofbauera, kněze PAMÁTKA
26. května Sv. Filipa Neriho, kněze PAMÁTKA
30. května Sv. Zdislavy, hlavní patronky diecéze SVÁTEK
31. května Navštívení Panny Marie SVÁTEK
     
  KVĚTEN - ČERVEN  
  Nanebevstoupení Páně SLAVNOST
  40 dní po Vzkříšení  
     
  Seslání Ducha svatého - Boží hod svatodušní SLAVNOST
  50 dní po Vzkříšení a 10 dní po Nanebevstoupení Páně  
     
  Nejsvětější Trojice SLAVNOST
  neděle po Seslání Ducha svatého  
     
  Těla a Krve Páně - Boží tělo SLAVNOST
  čtvrtek po Nejsvětější Trojici  
     
  Nejsvětějšího Srdce Ježíšova SLAVNOST
  pátek po 2. neděli po Seslání Ducha svatého  
     
  Neposkvrněného Srdce Panny Marie PAMÁTKA
  sobota po 2. neděli po Seslání Ducha svatého  
     

ČERVEN

01. června Sv. Justina, mučedníka PAMÁTKA
03. června Sv. Karla Lwangy a druhů, mučedníků PAMÁTKA
05. června Sv. Bonifáce, biskupa a mučedníka PAMÁTKA
06. června Sv. Norberta, biskupa PAMÁTKA
11. června Sv. Barnabáše, apoštola PAMÁTKA
13. června Sv. Antonína z Padovy, kněze a učitele církve PAMÁTKA
19. června Jana Nepomuckého Neumanna, biskupa PAMÁTKA
21. června Sv. Aloise Gonzagy, řeholníka PAMÁTKA
24. června Narození svatého Jana Křtitele SLAVNOST
28. června Sv. Ireneje, biskupa a mučedníka PAMÁTKA
29. června Sv. Petra a Pavla, apoštolů SLAVNOST
     

ČERVENEC

03. července Sv. Tomáše, apoštola SVÁTEK
04. července Sv. Alžběty Portugalské PAMÁTKA
05. července Sv. Cyrila, mnicha, a Metoděje, biskupa, patronů Evropy, hlavních patronů Moravy SLAVNOST
11. července Sv. Benedikta, opata, patrona Evropy SVÁTEK
15. července Sv. Bonaventury, biskupa a učitele církve PAMÁTKA
22. července Sv. Marie Magdalény PAMÁTKA
23. července Sv. Brigity, řeholnice, patronky Evropy SVÁTEK
25. července Sv. Jakuba, apoštola SVÁTEK
26. července Sv. Jáchyma a Anny, rodičů Panny Marie PAMÁTKA
29. července Sv. Marty PAMÁTKA
31. července Sv. Ignáce z Loyoly, kněze PAMÁTKA
     

SRPEN

01. srpna Sv. Alfonsa Marie z Liguori, biskupa a učitele církve PAMÁTKA
04. srpna Sv. Jana Marie Vianneye, kněze PAMÁTKA
06. srpna Proměnění Páně SVÁTEK
08. srpna Sv. Dominika, kněze PAMÁTKA
09. srpna Sv. Terezie Benedikty od Kříže, panny a mučednice, patronky Evropy SVÁTEK
10. srpna Sv. Vavřince, mučedníka SVÁTEK
11. srpna Sv. Kláry, panny PAMÁTKA
14. srpna Sv. Maxmiliána Marie Kolbeho, kněze a mučedníka PAMÁTKA
15. srpna Nanebevzetí Panny Marie SLAVNOST
20. srpna Sv. Bernarda, opata a učitele církve PAMÁTKA
21. srpna Sv. Pia X., papeže PAMÁTKA
22. srpna Panny Marie Královny PAMÁTKA
24. srpna Sv. Bartoloměje, apoštola SVÁTEK
27. srpna Sv. Moniky PAMÁTKA
28. srpna Sv. Augustina, biskupa a učitele církve PAMÁTKA
29. srpna Umučení sv. Jana Křtitele PAMÁTKA
     

ZÁŘÍ

03. září Sv. Řehoře Velikého, papeže a učitele církve PAMÁTKA
08. září Narození Panny Marie SVÁTEK
13. září Sv. Jana Zlatoústého, biskupa a učitele církve PAMÁTKA
14. září Povýšení svatého kříže SVÁTEK
15. září Panny Marie Bolestné PAMÁTKA
16. září Sv. Ludmily, mučednice PAMÁTKA
20. září Sv. Ondřeje Kim Taeg(oo)na, kněze, Pavla Ch(oo)ng Hasanga a druhů, mučedníků PAMÁTKA
21. září Sv. Matouše, apoštola a evangelisty SVÁTEK
27. září Sv. Vincence z Paula, kněze PAMÁTKA
28. září Sv. Václava, mučedníka, hlavního patrona českého národa SLAVNOST
29. září Sv. Michaela, Gabriela a Rafaela, archandělů SVÁTEK
30. září Sv. Jeronýma, kněze a učitele církve PAMÁTKA
     

ŘÍJEN

01. října Sv. Terezie od Dítěte Ježíše, panny a učitelky církve PAMÁTKA
02. října Svatých andělů strážných PAMÁTKA
04. října Sv. Františka z Assisi PAMÁTKA
07. října Panny Marie Růžencové PAMÁTKA
15. října Sv. Terezie od Ježíše, panny a učitelky církve PAMÁTKA
16. října Sv. Markéty Marie Alacoque, panny PAMÁTKA
17. října Sv. Ignáce Antiochijského, biskupa a mučedníka PAMÁTKA
18. října Sv. Lukáše, evangelisty SVÁTEK
28. října Sv. Šimona a Judy, apoštolů SVÁTEK
     

LISTOPAD

01. listopadu Všech svatých SLAVNOST
02. listopadu Vzpomínka na všechny věrné zemřelé  
04. listopadu Sv. Karla Boromejského, biskupa PAMÁTKA
09. listopadu Posvěcení lateránské baziliky SVÁTEK
10. listopadu Sv. Lva Velikého, papeže a učitele církve PAMÁTKA
11. listopadu Sv. Martina, biskupa PAMÁTKA
12. listopadu Sv. Josafata, biskupa a mučedníka PAMÁTKA
13. listopadu Sv. Anežky České, panny PAMÁTKA
17. listopadu Sv. Alžběty Uherské, řeholnice PAMÁTKA
21. listopadu Zasvěcení Panny Marie v Jeruzalémě PAMÁTKA
22. listopadu Sv. Cecílie, panny a mučednice PAMÁTKA
24. listopadu Sv. Ondřeje Dung-Laca, kněze, a druhů, mučedníků PAMÁTKA
30. listopadu Sv. Ondřeje, apoštola SVÁTEK
     
  Ježíše Krista Krále SLAVNOST
  poslední neděle liturgického mezidobí  
     

PROSINEC

03. prosince Sv. Františka Xaverského, kněze PAMÁTKA
06. prosince Sv. Mikuláše, biskupa SVÁTEK
07. prosince Sv. Ambrože, biskupa a učitele církve PAMÁTKA
08. prosince Panny Marie, počaté bez poskvrny prvotního hříchu SLAVNOST
13. prosince Sv. Lucie, panny a mučednice PAMÁTKA
14. prosince Sv. Jana od Kříže, kněze a učitele církve PAMÁTKA
25. prosince Narození Páně SLAVNOST
26. prosince Sv. Štěpána, prvomučedníka SVÁTEK
27. prosince Sv. Jana, apoštola a evangelisty SVÁTEK
28. prosince Svatých Mláďátek, mučedníků SVÁTEK
     
  Sv. Rodiny Ježíše, Marie a Josefa SVÁTEK
  neděle v oktávu Narození Páně anebo, není-li v oktávu neděle, 30. prosince  



1899 - 1945

ThDr. P. Ignác Josef Preiss O. Praem

Narodil se 20. března 1870 v Mladé Boleslavi. Řeholní sliby složil v Praze na Strahově 25. května 1890 a vysvěcen na kněze byl 16. června 1893. V létech 1895 – 1898 byl kaplanem v Jihlavě a od roku 1899 – 1945 byl kaplanem, administrátorem a děkanem v Žatci, v posledních létech pak v Charitním domově na Moravci, kde 26. března 1966 zemřel. Pohřben byl 29. března 1966 na hřbitově na Moravci.

 

1945 – 1956

Arciděkan Gerlach Josef Mazal

Ze Žatce přeložen do Klapý pod Hazmburkem.

 

1956 – 1964

Kanovník Ignác Stodůlka

Narodil se 31.7.1903 v Ořechově u Uherského Hradiště. Vysvěcen na kněze byl 5.7.1930. Potom působil na různých místech olomoucké arcidiecéze a od r. 1951 v duchovní správě litoměřické diecéze. Na sídelního kanovníka byl instalován 22.2.1955 v Litoměřicích. Od 22.6.1956 do 31.7.1964 byl administrátorem děkanského úřadu v Žatci. Od 1.8.1964 administrátorem v arciděkanství v Liberci, kde 14.8.1964 zemřel.

 

1964 – 1969

P. František Kolář

Nar. 1.12.1915 ve Lhotě u Pechova, okres Písek. Vysvěcen na kněze byl 29.6.1941. Působil jako kaplan v okresech Mělník, Jičín a Semily. Od 1.9.1946 byl administrátorem děkanského úřadu v Postoloprtech, od r. 1956 v Chomutově, od r. 1958 v Trmicích u Ústí n.L., od r. 1961 v Jirkově a od 1.8.1964 do 30.4.1969 v Žatci. Zároveň byl vikářem lounského vikariátu. Dne 1.5.1969 byl přeložen do Chomutova, kde 16.8.1980 zemřel.

 

1969 - 1998

P.Hroznata Jan Svatek O. Praem

Narodil se 16. dubna 1916 v Sedleci, do řádu premonstrátů vstoupil 1. října 1935, kněžské svěcení přijal 29. června 1940. Působil jako kaplan v Bohušovicích, v Družci, v Nebušicích a v Jihlavě, jako farář ve Staňkovicích a Bohušovicích. Od roku 1952 v PTP, poté v letech 1955 – 1960 ve vězení pro víru. Po propuštění směl do roku 1969 pracovat jen v civilních zaměstnáních. 30 let působil jako děkan v Žatci v Litoměřické diecézi. Od roku 1998 vypomáhal ve farnosti sv. Norberta ve Střešovicích. Posledních několik let prožil v péči Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Zemřel 5. ledna 2008 v Praze – Řepích.

     

Rozhovor s politickými vězni, mezi kterými je i P. Hroznata Jan Svatek

Pribehy 20. stoleti,  Český rozhlas - Rádio Česko, 11.3.2007;  Český rozhlas 1 - Radiožurnál, 4.6.2007

(odkaz na http://www.rozhlas.cz)

 

Rozhovor s P. Hroznatou Janem Svatkem

Paměť národa - rozhovor v nezkrácené podobě a další dokumenty

(odkaz na http://www.pametnaroda.cz)

 

Rozhovor s P. Hroznatou Janem Svatkem „MÁM KRISTA PÁNA RÁD!“

Martinoviny - leden 2008, str. 4 - 5

Martinoviny -únor 2008, str. 6 - 7

 

od r. 1998

P. Augustin Josef Špaček O. Praem

 

 

KAPLANI ŽATECKÉ FARNOSTI

15.6.1945 - ???
P. Radomír Petr Holakovský

31.8.1954 - ???
P. Václav Jan Černín

1.9.1954 - 31.7.1955
P. Rudolf Hevera

1.8.1955 - 31.8.1956
P. František Kubát

1.9.1956 - 28.2.1957
P. Josef Bouček

1.3.1957 - 29.1.1962
P. Jan Galbavý

31.7.1962 - ???
P. Milan Bezděk

1.3.1964 - 31.8.1964
P. Antonín Pospíšil
Od 1.9.1964 administrátorem farnosti Nové Sedlo

1.7.1966 - 31.1.1969
P. Antonín Audy

20.2.1969 - 30.4.1969
P. Hroznata Jan Svatek O.Praem

1.5.1969-31.8.1970
P. Ludolf Jaroslav Stavinoha O.Praem
Od 1.9.1970 administrátorem ve Staňkovicích

1.8.1969 - 31.10.1970
P. Pavel Bohumil Petřina O.Praem
Od 1.11.1970 administrátorem farnosti Kněžice

1998 - ???
P. Marek Ivan Záleha O.Praem

 

 

Za předchůdce varhan jsou považovány nástroje typu Panovy flétny či asijský šenk, které byly známy již několik tisíc let před Kristem. 

Vyobrazení varhan jakožto soustavy píšťal, vzduchočerpacího a hracího zařízení nacházíme na některých mozaikách starořímských vil, menší takový nástroj byl nalezen při vykopávkách v Pompejích, v táboře Aquincum. Nejstarší známý popis varhan pochází ze 3. století př. Kr.

Druhá varianta, posléze všeobecně rozšířená, tzv. „organum pneumaticum“ byla nástrojem s dodávkou stlačeného vzduchu mechanicky měchovou soustavou. Popis jednoduchých varhan podává např. ve 2. století př. Kr. Heron. O rejstříkovém zařízení se zmiňuje v následujícím století Vitruvius.

Do Evropy se varhany rozšířily snad z Byzance. Původně sloužily při světských slavnostech a zábavách; církev je jakožto příliš „neduchovní“ a hlučné zpočátku odmítal, nakonec však musela ustoupit tlaku a přání věřících. O chrámových varhanách jsou zprávy asi od 6. stol. 

Není jasné, zda se v Čechách objevily varhany již v době románské. Nejstarší jistá zpráva se vztahuje k chrámu sv. Víta v Praze, kam byl v l. 1255 – 1256 pořízen nástroj za 26 hřiven stříbra. 

Gotické varhany učinily oproti svým antickým předchůdcům krok zpět. Byla to robustní monstra, jejichž soubor píšťal byl ovládán několika málo klávesami zprvu značné velikosti, s malým rozsahem „klaviatury“, hřmotného, netvárného zvuku bez možnosti jeho silové či barevné diferenciace. Hrálo se na ně pěstmi i lokty, jeden hráč byl většinou technicky schopen hrát pouze jednohlasně, proto hrálo někdy i více varhaníků současně.

Teprve pozdní gotika 15. století přináší technická zdokonalení, plně rozvinutá v období renesance. Od renesance se také dříve společný vývoj evropského varhanářství diferencoval do šesti hlavních, svébytných směrů, které vyvrcholily v baroku a někde svým způsobem přetrvávají dodnes (typ severoněmecký, jihoněmecký – kam patřily Čechy a Rakousko, italský, francouzský, anglický a španělský).

 

VARHANY V KOSTELE NANEBEVZETÍ P. MARIE


 

Významný gotický chrám byl vybaven varhanami, které jsou doloženy již ve 14. století v době vlády císaře a krále Karla IV. 

První nástroj, jehož autora známe, zazněl v kostele 4.2.1629. Dvanáctirejstříkové dílo postavil jáchymovský mistr Jacob Schedlich. Předpokládáme, že jáchymovská dílna byla i nadále angažována při údržbě díla, její činnost je v regionu prokázána až do počátku 18. století. V letech 1672 – 1677 zastával ve městě varhanickou službu kantor a varhanářský praktik Matyáš Oborský, který jistě prováděl běžnou údržbu či menší opravy varhan městského a snad i dalších kostelů. V samém závěru 17. století se v blízkosti Žatce v Kněžicích objevuje mistr Johann Caspar Neumann, tehdy varhanář v Děčíně, který pracoval i pro některé významné městské kostely severních Čech. 

Větší dvoumanuálové varhany nechalo město postavit na horní kůr v letech 1727 – 1728. Pocházely z dílny renomovaného loketského varhanáře Johana Wenzela Starcka, s nímž císařský rychtář, purkmistr, regenschori a další městští činitelé uzavřeli smlouvu 10. listopadu 1727. Dle ní měl mistr převzít starý nástroj v ceně 350 zl. a za 1 150 zl. zhotovit nový. Nástroj měl nakonec přijít na 1 250 zl., které uhradilo město. Hrál na něj zdejší varhaník Franz Andreas Kohout, připomínaný v žateckých matrikách v letech 1716 – 1726. 

V r. 1813 byl z příspěvku vdovy Magdaleny Kettlerové štafírován kůr s varhanami, které pak v letech 1829 – 1830 přestavěl kadaňský varhanář Franz Gröbl se synem Josefem. Původně jednodílný korpus Starckova nástroje byl rozdělen do dvou symetrických křídel, byl zhotoven nový hrací stůl a mechanika. Tak dostal barokní stroj novou, klasicistní podobu.

Až r. 1872 došlo po renovaci děkanského kostela i k renovaci varhan. Sbírkami bylo získáno 963 zl., dalších 433 zl. vynesly pořádané koncerty. Dílo za 1 200 zl. bylo zadáno ústeckému varhanáři Ferdinandu Guthovi. Ten zde při ladění 16.10. toho roku náhle zemřel, a tak opravu dokončil jeho syn Karel. Dne 8.12. byl nástroj vysvěcen a 2.12. převzat komisí. V roce 1888 byl kostel opět renovován a v té době se objevují návrhy na pořízení době a prostoře odpovídajících varhan.

Již v r. 1889 nabízí dílo za 6 040 zl. pražský mistr H. Schiffner. V letech 1895 – 1897 pak přišly rozpočty od firem Riger Krnov, Adalbert Mauracher Salzburg, Mathias , …………….. a Martin Zauss Cheb. Zaussovi také výbor pro postavení nových varhan zakázku po obdržení příznivých referencí zadal. Varhanář postavil mohutný dvoumanuálový kuželomechanický nástroj za 6 947 zl. Dílo posuzoval r. 1898 prof. Engelbert Lanz, kolaudátor varhan linecké diecéze, a prof. Jiosef Förster z Prahy. Impozantní pseudogotickou, bohatě zdobenou skříň přebíral truhlářský mistr Johann Schustal. Autor své dílo udržoval revizními prohlídkami a opravami. R. 1903 s ním bylo vedeno jednání o odstranění závad. Varhanář však následujícího roku zemřel, a tak se město obrátilo na firmu Heinricha Schiffnera, který navrhl 9.7.1904 rekonstrukci varhan s rozšířením a pneumatickou přestavbou traktury. Sxhiffnerem provedené práce byly zkolaudovány následujícího roku a tatáž firma působila při údržbě díla i nadále.

Dne 3.7.1918 navrhl zbuzanský varhanář Wenzel Weiss nástroj zčásti přepracovat, posunout dozadu a přemístit hrací stůl. Weiss obestavěl II. manuál žaluziovou skříní, přidal tremolo a provedl dispoziční změny ve prospěch vyšších alikvotních hlasů. Z důvodu zvětšení nástroje H. Schiffnerem vyvstala i potřeba nového vzduchočerpacího zařízení. Nové měchy zhotovil rovněž Weiss v r. 1923 a týž mistr zde pracoval i r. 1932. Krom něj se v r. 1935 prezentují svými návrhy na opravu firmy Rieger z Krnova a Hauser z Teplic-Trnovan. Posledně jmenovaný připojil následujícího roku k měchům elektrický ventilátor. V roce 1993 opravil nástroj pražský varhanář Vít Češpíro.

Žatecké varhany děkanského kostela patří k velkým a kvalitním dílům vrcholně romantického varhanářství, srovnatelným s tehdejší přední evropskou produkcí. Jsou významnou uměleckou, hudební a technickou památkou a jsou udržovány a využívány. V prospektu se nacházejí původní kvalitní cínové píšťaly. Pneumatický hrací stůl stojí bokem k prospektu varhan.

 

Varhaníci děkanského kostela

K r. 1582 zde působil varhaník a regenschori Václav z Beckova, r. 1634 byl přijat za měšťana Jáchym Vojtíšek, varhaník z Teplic, a r. 1656 Johann Alexius Makovička, varhaník z Nového Bydžova. R. 1640 se oženil varhaník Jan Petyan s vdovou po bývalém varhaníku, k r. 1680 se připomíná Georg Nagel a počátkem 18. století Franz Kohout. V 19. století se proslavil zejména krásnými improvizacemi varhaník Václav Dolejní, který působil ve funkci do r. 1871.

 

 

VARHANY V KLÁŠTERNÍM KOSTEL KORUNOVÁNÍ P. MARIE


 

Nynější klášterní kostel pochází z r. 1683. V r. 1740 byl opraven kůr, na němž bylo zřízeno okno, r. 1747 byl kůr nabílen. Tehdy se zde nalézal pravděpodobně jen malý pozitiv. O varhanách máme určité zprávy až z 19. století, ač již okolo r. 1740 je zde doložen varhaník jménem Johannes. Po renovaci kostela sem r. 1828 postavil kadaňský mistr Gröbl za 170 zl. pedálový pozitiv. Následujícího roku byly varhany štafírovány a kůr ozdoben sochami tří andělů. Nástroj opravoval r. 1853 chebský varhanář Josef Müller, oprava z r. 1861 je anonymní, skříň varhánek byla pak r. 1862 nově natřena olejovými barvami. Dne 7.2.1875 byla dokončena renovace nástroje, kterou provedl mladý Karl Eisenhut z Litoměřic. Jeho práce na díle, značně poškozeném červotočem, byla přítomnými znalci a varhaníky vysoce ceněna.

Témuž mistru byla zanedlouho svěřena i stavba nových varhan, které byly navrženy dne 4.8.1885. Varhany byly vysvěceny již o vánocích 1885. Záruční opravu v r. 1889 provedl Eisenhutův zaměstnanec Vendelín Kostečka.

R. 1905 varhany prohlédl H. Schiffner, který na přání varhaníka změkčil intonaci. Opravu a přepracování rohu kamzičího na osmistopý provedl r. 1912 varhanář Christoph Müller. Po r. 1918 byl do prospektu osazen zinkový principál, pravděpodobně až při celkové přestavbě, navržené r. 1925 Wenzelem Weissem ze Zbuzan. Ten rozdělil vzdušnici na dva manuály, na místo mixtury osadil flétnu 8 a dobrý, raně romantický nástroj zkomolil do oválního a nevýrazného zvukového tvaru. Práce se zdržela varhanářovým onemocněním, dobrozdání mu bylo vystaveno až r. 1932. Tato likvidace Eisenhutovy dispozice je o to překvapivější, že v děkanském kostele týž mistr – a to již o deset let dříve  - realizoval změny v opačném smyslu. Opravu v r. 1993 provedl Vít Češpíro, varhanář z Prahy.

Z varhan mistra Eisenhuta se dochovala vkusná pseudoslohová skříň, rozdělená vzdušnice a několik rejstříků. 

 

Křížová cesta

sobota, 21 březen 2015 04:45

Modlitba křížové cesty je především jedinečný způsob, jak vědomě propojit to těžké v našem životě s Kristem a s mocí jeho lásky, jak si uvědomit a prožít, že na životní těžkosti nejsme sami.

Svým vtělením s námi Ježíš navždy spojil svůj život, a to tak intenzivně, že všechno, co žijeme, prožívá spolu s námi.

Právě proto, že náš Pán prošel křížovou cestou před námi, neboli prošel utrpením ve všech možných podobách, je nám i v našem trápení blízko a rozumí nám.  Ve spojení s Kristem může být všechno těžké, co prožíváme, Boží mocí proměněno v životodárnou zkušenost.

UDÍLENÍ SVÁTOSTÍ


 

Svátost křtu

Křest dítěte: Podmínkou je, aby rodiče poskytovali dostatečnou záruku, že budou dítě křesťansky vychovávat.(alespoň jeden z rodičů musí být pokřtěn). Udělení svátosti křtu u malého dítěte do 6 let je třeba domluvit alespoň měsíc předem. Dítě školního věku se musí zúčastnit pravidelné výuky náboženství. 

Křest dospělého:  Doba přípravy na křest dospělého trvá asi jeden rok.

 

Svátost biřmování

Udělování této svátosti ve farnosti je oznámeno vždy s velkým časovým předstihem. Zájemci se musí přihlásit a zúčastnit potřebné přípravy. 

 

Svátost smíření

Svátost smíření je možno přijmout před každou mší svatou nebo po dohodě s knězem kdykoliv v kostele nebo i na faře.  

 

Svátost nemocných

Svátost pomazání nemocných je udělována v naléhavých případech i v nemocnici, ale lze ji přijmout po dohodě s knězem i v kostele, na faře či v domácím prostředí nemocného.

 

Svátost manželství

Zájemci o přijetí svátosti manželství ať se přihlásí na faře nejméně 2 měsíce před zamýšleným termínem sňatku. Podmínkou je, aby alespoň jeden ze snoubenců byl katolicky pokřtěn. 

 

SEDM SVÁTOSTÍ CÍRKVE


 

Svátosti Nového zákona ustanovil Kristus a je jich sedm:

Sedm svátostí se týká všech úseků a všech důležitých okamžiků života křesťana. Díky nim se u křesťanů život z víry rodí a vzrůstá, dostává se mu uzdravení i daru poslání. Křest, biřmování a eucharistie jsou svátosti uvedení do křesťanského života. Jsou základem obecného povolání všech Kristových učedníků ke svatosti a k úkolu evangelizovat svět. Tyto svátosti zprostředkují Kristovým učedníkům potřebné milosti, aby mohli žít podle Ducha v tomto životě poutníků, kteří jsou na cestě do vlasti. Věřící, znovuzrození svatým křtem, jsou posíleni svátostí biřmování a potom jsou živeni pokrmem věčného života v eucharistii, takže díky těmto svátostem jsou schopni stále víc a stále lépe okoušet poklady božského života a rozvíjet se až k dosažení dokonalosti lásky.

 

SVÁTOST KŘTU

Svatý křest je základem celého křesťanského života, vstupní branou k životu v Duchu a branou, která otevírá přístup k ostatním svátostem. Křtem jsme osvobozeni od hříchu a znovuzrozeni jako Boží děti, stáváme se Kristovými údy; jsme přivtěleni k církvi a stáváme se účastnými jejího poslání.

Pokřtěný, který je křtem přivtělen ke Kristu, se mu stává podobný. Křest vtiskuje křesťanovi nezrušitelné duchovní znamení (pečeť) jeho příslušnosti ke Kristu. Toto znamení nesmaže žádný hřích, i když hřích zabraňuje, aby křest přinášel ovoce spásy. Křest se uděluje jednou provždy a nemůže být opakován.

„K přijetí křtu je způsobilý každý člověk, a to pouze člověk dosud nepokřtěný.“

Křest je zrozením k novému životu v Kristu. Podle vůle Pána je nezbytný ke spáse, jako sama církev, do níž křest uvádí.


SOUHRN

Uvedení do křesťanského života se uskutečňuje třemi svátostmi: křtem, který je začátkem nového života; biřmováním, které jej posiluje; a eucharistií, která živí učedníka Kristovým tělem a krví, aby se jednou stal druhým Kristem.

Ovoce křtu neboli křestní milost je obohacující skutečnost, která zahrnuje:

  • Odpuštění prvotního hříchu a všech osobních hříchů.

  • Zrození k novému životu, jímž se člověk stává adoptivním synem Otce, Kristovým údem, chrámem Ducha svatého. Z téhož důvodu je pokřtěný začleněn do církve, Kristova těla, a stává se účastným Kristova kněžství.

Křest vtiskuje do duše nezrušitelné duchovní znamení, pečeť, která posvěcuje pokřtěného pro bohopoctu křesťanského náboženství. Pro tuto pečeť nemůže křest být opakován.

Ti, kteří podstoupí smrt pro víru, katechumeni a všichni lidé, kteří pod vlivem milosti, a aniž by znali církev, upřímně hledají Boha a snaží se plnit jeho vůli, mohou být spaseni, i když nepřijali křest.

Již od nejstarších dob byl křest udělován dětem, protože je to milost a Boží dar, který nepředpokládá lidské zásluhy; děti jsou křtěny ve víře církve. Vstup do křesťanského života otevírá přístup k pravé svobodě.

Co se týká dětí zesnulých bez křtu, liturgie církve nás vybízí důvěřovat v Boží milosrdenství a modlit se za jejich spásu.

V případě nutnosti může křtít každý, s podmínkou, že míní konat to, co koná církev, a že lije vodu na hlavu kandidáta se slovy: „Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“

 

SVÁTOST BIŘMOVÁNÍ

Svátost biřmování tvoří se křtem a eucharistií souhrn „svátostí uvedení do křesťanského života“, jejichž jednotu je nutno uchovávat. Je tedy třeba vysvětlovat věřícím, že tato svátost je potřebná k dovršení křestní milosti. Vždyť „svátost biřmování“ pokřtěné „dokonaleji spojuje s církví a obdařuje zvláštní silou Ducha svatého, proto jsou ještě více povinni šířit a bránit víru slovem i skutkem jako opravdoví Kristovi svědkové“.

Biřmování přináší vzrůst a prohloubení křestní milosti:

  • Hlouběji nás zakořeňuje do Božího synovství, jež nám dává právo volat: „Abba, Otče“ (Řím 8,15).

  • Pevněji nás spojuje s Kristem.

  • Rozmnožuje v nás dary Ducha svatého.

  • Dokonaleji nás spojuje s církví.

  • Poskytuje nám zvláštní sílu Ducha svatého, abychom šířili a bránili víru slovem i skutkem jako opravdoví Kristovi svědkové, abychom statečně vyznávali Kristovo jméno a abychom se nikdy nestyděli za kříž.

Biřmování — stejně jako křest, jehož je dovršením — se uděluje pouze jedenkrát. Vtiskuje totiž do duše nezrušitelné duchovní znamení, „znak“; ten pak je znamením toho, že Ježíš Kristus vtiskl křesťanovi pečeť svého Ducha a přitom ho oděl mocí shůry, aby byl jeho svědkem.

Svátost biřmování může a má přijmout každý pokřtěný, který ji dosud nepřijal. Protože křest, biřmování a eucharistie tvoří jednotný celek, „věřící jsou povinni přijmout tuto svátost ve vhodnou dobu“; bez biřmování a eucharistie je totiž svátost křtu jistě platná, ale uvedení do křesťanského života zůstane nedokončené.


SOUHRN

Biřmování, stejně jako křest, vtiskuje do křesťanovy duše duchovní znamení, nezrušitelnou pečeť; proto se tato svátost může přijmout jen jedenkrát za život.

V latinské církvi se tato svátost uděluje až po dosažení věku užívání rozumu a její slavení je obyčejně vyhrazeno biskupovi; tím se vyjadřuje, že tato svátost upevňuje církevní svazky.

Kandidát biřmování (biřmovanec), který dosáhl věku užívání rozumu, má vyznat víru, být ve stavu milosti, mít úmysl přijmout svátost a být připraven vzít na sebe svůj úkol Kristova učedníka a svědka ve společenství církve i v časných záležitostech.

Podstatou obřadu biřmování je pomazání posvátným křižmem na čele pokřtěného doprovázené vkládáním rukou přisluhovatele a slovy: „Accipe signaculum doni Spiritus Sancti“, „Přijmi pečeť daru Ducha svatého“.

Je-li biřmování slaveno odděleně od křtu, jeho spojení s ním je vyjádřeno kromě jiného obnovou křestních slibů.

 

SVÁTOST EUCHARISTIE

Eucharistie je „zdrojem a vrcholem celého křesťanského života“.

Středem slavení eucharistie je chléb a víno, které se skrze Kristova slova a skrze vzývání Ducha svatého stanou tělem a krví Krista. Církev, věrná příkazu Pána, koná na jeho památku až do jeho slavného příchodu to, co on vykonal v předvečer svého utrpení: „Vzal chléb …“, „vzal kalich vína …“ Způsoby chleba a vína, které se tajemně staly tělem a krví Krista, i nadále zůstávají znamením daru stvoření. Tak při obětování vzdáváme díky Stvořiteli za chléb a víno, „plod lidské práce“, ale předtím ještě „plod země“ a „plod révy“, dary Stvořitele. V úkonu Melchizedecha, který „obětoval chléb a víno“ (Gn 14,18), vidí církev předobraz své vlastní oběti.

Svaté přijímání Kristova těla a krve zvětšuje v tom, kdo přijímá, spojení s Pánem, odpouští mu všední hříchy a chrání ho před těžkými hříchy. Vzhledem k tomu, že jsou posilovány svazky lásky mezi přijímajícím a Kristem, přijímání této svátosti posiluje jednotu církve, mystického těla Kristova.


SOUHRN

Ježíš říká: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky … Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný … zůstává ve mně a já v něm“ (Jan 6,51.54.56).

Eucharistie je památka Kristovy velikonoční oběti, tedy díla spásy, uskutečněného Kristovým životem, smrtí a vzkříšením a zpřítomněného liturgickým úkonem.

Podstatná znamení eucharistické svátosti jsou: pšeničný chléb a víno z vinné révy, na které se svolává požehnání Ducha svatého a nad nimiž kněz pronáší slova proměňování, která vyslovil Ježíš během Poslední večeře: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává … Toto je kalich mé krve …“

Skrze proměňování nastává přepodstatnění chleba a vína v tělo a krev Krista. Pod posvěcenými způsobami chleba a vína je přítomen sám Kristus, živý a oslavený, opravdu skutečně a podstatně, jeho tělo a jeho krev, s jeho duší a s jeho božstvím.

Jako oběť je eucharistie také přinášena na smír za hříchy živých i mrtvých, a proto, abychom dostali od Boha duchovní nebo časná dobra.

Kdo chce přijmout Krista v eucharistickém přijímání, musí být ve stavu milosti. Je-li si někdo vědom, že se dopustil smrtelného hříchu, nesmí přistoupit k přijímání, aniž by předtím dostal rozhřešení ve svátosti pokání.

Svaté přijímání Kristova těla a krve zvětšuje v tom, kdo přijímá, spojení s Pánem, odpouští mu všední hříchy a chrání ho před těžkými hříchy. Vzhledem k tomu, že jsou posilovány svazky lásky mezi přijímajícím a Kristem, přijímání této svátosti posiluje jednotu církve, mystického těla Kristova.

Církev vřele doporučuje věřícím, aby přijímali svaté přijímání, když se účastní eucharistické oběti; ukládá jim to za povinnost alespoň jednou za rok.

Protože v oltářní svátosti je přítomen sám Kristus, jsme povinni ji uctívat kultem adorace. Návštěva Nejsvětější svátosti „je důkazem vděčnosti, znamením lásky a patřičnou uznalostí vůči Kristu Pánu“.

 

SVÁTOST SMÍŘENÍ

Svátost pokání je liturgickým úkonem jako všechny svátosti. Prvky řádného slavení jsou tyto: pozdrav a požehnání kněze; četba Božího slova, aby se osvítilo svědomí a vzbudila zkroušenost; výzva k lítosti; zpověď, kterou se vyznávají a odhalují hříchy knězi; uložení a přijetí pokání; kněžské rozhřešení; chvála s díkůvzdáním a rozloučení s požehnáním kněze.

HŘÍCH - Hřích je především urážkou Boha, přerušením styků s ním. Zároveň poškozuje společenství s církví. Proto obrácení přináší současně Boží odpuštění a smíření s církví; to vyjadřuje a liturgicky uskutečňuje svátost pokání a smíření. Pouze Bůh odpouští hříchy

Kristus ustanovil svátost pokání pro všechny hříšné členy své církve, především pro ty, kteří upadli do těžkého hříchu po křtu a ztratil tak křestní milost a zasadili ránu církevnímu společenství. Těmto nabízí svátost pokání novou možnost obrátit se a znovu získat milost ospravedlnění. Církevní otcové mluví o této svátosti jako o „druhém břevnu spásy po ztroskotání, zaviněném ztrátou milosti“.

LÍTOST - Lítost zaujímá první místo mezi úkony kajícníka. Je to „bolest ducha a odsouzení spáchaného hříchu, spojené s předsevzetím v budoucnu už nehřešit“. Vyvěrá-li lítost z lásky k Bohu, milovanému nade vše, nazývá se „dokonalá“ lítost nebo lítost z lásky. Taková lítost odpouští všední viny; dosáhne také odpuštění smrtelných hříchů, zahrnuje-li pevné předsevzetí jít ke svátostné zpovědi, jakmile to bude možné. Lítost nazývaná „nedokonalá“ je také Božím darem, hnutím Ducha svatého. Rodí se z úvahy o ošklivosti hříchu nebo ze strachu před věčným zavržením nebo jinými tresty, jež hrozí hříšníkovi (lítost ze strachu). Svědomí je tak pohnuto, že může začít vnitřní vývoj, který se působením milosti dovrší svátostným rozhřešením. Nedokonalá lítost sama o sobě nedosáhne sice odpuštění těžkých hříchů, ale připravuje na jeho přijetí ve svátosti pokání.

POKÁNÍ - Vnitřní pokání je radikální, nové zaměření celého života, návrat, obrácení k Bohu celým srdcem, rozchod s hříchem, odvrácení od zla, spolu s odporem vůči špatným činům, které jsme spáchali. Zároveň s sebou přináší touhu a předsevzetí změnit život s nadějí na Boží milosrdenství a důvěrou v pomoc jeho milosti. Toto obrácení srdce doprovází bolest a spásonosný smutek, který Otcové nazývají útrapy ducha nebo zkroušenost srdce.

Mnohé hříchy ubližují bližnímu. Je třeba všemožně usilovat o nápravu (například vrátit ukradené věci, očistit pověst toho, kdo byl pomluven, poskytnout satisfakci). To vyžaduje prostá spravedlnost. Avšak nadto hřích zraňuje a oslabuje samotného hříšníka, jakož i jeho vztahy k Bohu a k bližnímu. Rozhřešení odstraňuje hřích, ale není lékem na všechno, co hřích uvedl do nepořádku. Hříšník, který byl zbaven hříchu, musí ještě nabýt plného duchovního zdraví. Musí tedy vykonat něco navíc, aby napravil vlastní viny: musí přiměřeným způsobem „zadostiučinit“ nebo „odpykat“ své hříchy. Toto zadostiučinění se také nazývá „pokání“.

„Pokání vede hříšníka k tomu, aby ochotně snášel každé utrpení; v jeho srdci ať je zkroušenost, v jeho ústech vyznání, v jeho skutcích veškerá pokora a plodné zadostiučinění.“

„Veškerá hodnota pokání spočívá v tom, že nás znovu vrací do stavu Boží milosti a poutá nás k Bohu v důvěrném a velkém přátelství.“ Cílem a účinkem této svátosti je tedy smíření s Bohem. Ti, kteří přijímají svátost pokání se zkroušeným srdcem a zbožně, „dosáhnou pokoje a klidného svědomí spolu s velmi hlubokou útěchou ducha“. Svátost smíření s Bohem totiž působí ryzí „duchovní vzkříšení“, vrací důstojnost a životní dobra Božích dětí, z nichž nejcennějším je přátelství s Bohem.

ODPUSTKY - Nauka a praxe odpustků je v církvi úzce spojená s účinky svátosti pokání. „Odpustek znamená, že se před Bohem odpouštějí časné tresty za hříchy, jejichž vina byla zahlazena; je to odpuštění, které náležitě připravený věřící získává za určitých podmínek za pomoci církve, které jako služebnici vykoupení přísluší rozdělovat a používat poklad zadostiučinění Krista a svatých.“ „Odpustek je částečný nebo plnomocný podle toho, zda částečně nebo úplně osvobozuje od časného trestu za hříchy.“ „Každý věřící může získat … odpustky buď sám pro sebe, nebo pro zemřelé na způsob přímluvy.“ Abychom pochopili tuto nauku a tuto církevní praxi, je třeba si uvědomit, že hřích má dvojí následek. Těžký hřích nás zbavuje společenství s Bohem, a tím nás činí neschopnými dosáhnout věčného života; být zbaven věčného života se nazývá „věčný trest“ za hřích. Na druhé straně každý hřích, i všední, vyvolává zhoubné lpění na tvorech, které musí být očištěno, buď zde na zemi, nebo po smrti, ve stavu, jenž se nazývá očistec. Toto očišťování zbavuje toho, co se nazývá „časný trest“ za hřích. Tyto dva tresty nelze pojímat jako nějaký druh pomsty, kterou Bůh postihuje hříšníka zvenčí, nýbrž jako důsledky vyplývající ze samé podstaty hříchu. Obrácení, jež pochází z vroucí lásky, může dosáhnout naprostého očištění hříšníka, takže už nezůstává žádný trest. Odpuštění hříchů a obnovení společenství s Bohem přinášejí prominutí věčných trestů za hřích. Nicméně zůstávají časné tresty za hřích. Křesťan se má snažit přijímat tyto časné tresty za hřích jako milost tím, že trpělivě snáší utrpení a zkoušky všeho druhu, a jednoho dne tím, že se klidně postaví tváří v tvář smrti; má usilovat o to, aby úplně svlékl „starého člověka“ a oblékl „nového člověka“ prostřednictvím skutků milosrdenství a lásky, jakož i modlitbou a různými kajícími úkony.


SOUHRN

Odpuštění hříchů, spáchaných po křtu, se uděluje prostřednictvím příslušné svátosti, nazývané svátost obrácení, svátost zpovědi, svátost pokání nebo svátost smíření.

Kdo hřeší, zraňuje Boží vznešenost a lásku, svou vlastní důstojnost člověka, který byl povolán k tomu, aby byl Božím dítětem, i duchovní zdraví církve, jejímž živým kamenem má být každý křesťan.

Z hlediska víry není horší zlo než hřích; nic nemá zhoubnější důsledky pro samotné hříšníky, pro církev a pro celý svět.

Vrátit se do společenství s Bohem, když jsme ho ztratili hříchem, je proces, na jehož počátku je milost Boha plného milosrdenství a starostlivého o spásu lidí. Je třeba prosit o tento vzácný dar jak pro sebe, tak i pro druhé.

Návrat k Bohu, nazývaný obrácení a lítost, zahrnuje bolest a odpor ke spáchaným hříchům a pevné předsevzetí v budoucnu už nehřešit. Obrácení se tedy týká minulosti i budoucnosti a žije z naděje na Boží milosrdenství.

Svátost pokání se skládá ze tří úkonů kajícníka a z rozhřešení kněze. Úkony kajícníka jsou: lítost, zpověď nebo vyznání hříchů knězi, dále předsevzetí vykonat zadostiučinění i skutky uložené za pokání.

Lítost (nazývaná také kajícnost) má být inspirována důvody vyvěrajícími z víry. Vzniká-li lítost z lásky k Bohu, říká se jí „dokonalá“; má-li základ v jiných důvodech, nazývá se „nedokonalá“.

Kdo chce dosáhnout smíření s Bohem a s církví, musí vyznat knězi všechny těžké hříchy, které ještě nevyznal a na něž si po pečlivém zpytování svědomí vzpomíná. I když zpověď všedních hříchů není sama o sobě nutná, církev ji přesto důtklivě doporučuje.

Zpovědník ukládá kajícníkovi vykonání určitých úkonů „zadostiučinění“ nebo „pokání“, aby napravil škodu způsobenou hříchem a choval se zase tak, jak se sluší na Kristova učedníka.

Pouze kněží, kteří dostali od církevní autority moc rozhřešovat, mohou odpouštět hříchy ve jménu Krista.

Duchovní účinky svátosti pokání jsou:

  • Smíření s Bohem, jímž kajícník opět nabývá milost.

  • Smíření s církví.

  • Prominutí věčného trestu, který si člověk zasloužil smrtelnými hříchy.

  • Prominutí, alespoň částečné, časných trestů, následků hříchu.

  • Pokoj, klid svědomí a duchovní útěcha.

  • Vzrůst duchovní síly pro křesťanský boj.

Individuální a úplná zpověď těžkých hříchů s následujícím rozhřešením zůstává jediným řádným prostředkem smíření s Bohem a s církví.

Prostřednictvím odpustků mohou věřící získávat pro sebe, ale i pro duše v očistci prominutí časných trestů, následků hříchů.

 

SVÁTOST NEMOCNÝCH

Nemoc a utrpení vždy patřily k nejvážnějším problémům, které podrobují lidský život zkoušce. V nemoci člověk zakouší vlastní bezmocnost, vlastní meze a svou ohroženost. Každá nemoc nám může dát zahlédnout smrt. Nemoc může vést k úzkosti, k uzavření se do sebe, někdy dokonce k zoufalství a vzpouře proti Bohu. Může však také napomáhat člověku k větší zralosti, pomoci mu rozlišit v jeho životě, co není podstatné, aby se zaměřil na to, co je důležité. Velmi často nemoc vyvolává hledání Boha a návrat k němu.

Zvláštní dar Ducha svatého - základní milostí této svátosti je milost útěchy, pokoje a odvahy, aby člověk překonal potíže, které působí vážná nemoc nebo slabost stáří. Tato milost je darem Ducha svatého, který obnovuje důvěru a víru v Boha a posiluje proti pokušením zlého ducha, to je proti pokušením malomyslnosti a úzkosti před smrtí. Tato podpora Pána prostřednictvím síly jeho Ducha chce přivést nemocného k uzdravení duše, ale i těla, je-li to Boží vůle. Kromě toho, „jestliže se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno“ (Jak 5,15). Spojení s Kristovým utrpením - skrze milost této svátosti dostává nemocný sílu a dar spojit se mnohem důvěrněji s Kristovým utrpením: je jistým způsobem posvěcen, aby přinášel plody připodobněním k výkupnému utrpení Spasitele. Utrpení, následek dědičného hříchu, dostává nový smysl: stává se účastí na Ježíšově spasitelném díle.


SOUHRN

Cílem svátosti pomazání nemocných je udělit zvláštní milost křesťanu, který zakouší těžkosti v důsledku těžké nemoci nebo stáří.

Vhodný okamžik k přijetí svatého pomazání nadchází, když se věřící začíná dostávat do nebezpečí smrti pro nemoc nebo pro stáří.

Křesťan může přijmout svaté pomazání, kdykoliv těžce onemocní, a stejně tak po prvním přijetí, kdykoliv se nemoc zhorší.

Svátost pomazání nemocných mohou udělovat pouze kněží a biskupové; při jejím udělování používají olej posvěcený biskupem nebo, v případě potřeby, tím knězem, který uděluje svátost.

Podstatné při slavení této svátosti je mazání olejem na čele a na rukou nemocného; mazání se doprovází liturgickou modlitbou celebrujícího kněze, který vyprošuje zvláštní milost této svátosti.

Zvláštní milost svátosti pomazání nemocných má tyto účinky:

  • Spojení nemocného s Kristovým utrpením, k jeho vlastnímu prospěchu i k prospěchu celé církve

  • Útěchu, pokoj a odvahu, aby křesťansky snášel utrpení nemoci nebo stáří

  • odpuštění hříchů, jestliže je nemocný nemohl obdržet ve svátosti pokání

  • uzdravení, jestliže to prospívá ke spáse duše
  • přípravu na přechod do věčného života

 

SVÁTOST KNĚŽSTVÍ

Kněžství je svátost, skrze kterou pokračuje v církvi nadále až do konce časů poslání, které Kristus svěřil svým apoštolům; je to tedy svátost apoštolské služby. Člení se ve tři stupně: biskupství, kněžství a jáhenství.

Kněžství je služebné. „Tento úkol, který Pán svěřil pastýřům svého lidu, je skutečné sloužení.“ Kněžství je zcela zaměřeno na Krista a na lidi. Naprosto závisí na Kristu a na jeho jediném kněžství a bylo ustanoveno ve prospěch lidí a společenství církve. Svátost kněžství uděluje „posvátnou moc“, a to právě moc Kristovu. Měřítkem pro výkon takové autority musí tedy být vzor Krista, který se z lásky stal posledním a služebníkem všech. „Pán výslovně zdůraznil, že péče o jeho stádce je důkaz lásky k němu.“

Služebné kněžství nemá jen úkol zastupovat Krista — hlavu církve před shromážděním věřících; kněz také jedná jménem celé církve, když přednáší Bohu modlitbu církve a především když přináší eucharistickou oběť.


SOUHRN

Církev uděluje svátost kněžství pouze pokřtěným mužům, jejichž schopnosti pro výkon služby byly náležitě prošetřeny a uznány. Odpovědnost a právo povolat někoho, aby přijal svěcení, přísluší církevní autoritě.

V latinské církvi se svátost kněžství uděluje obvykle pouze těm kandidátům, kteří jsou ochotni svobodně přijmout celibát a kteří veřejně projeví svou vůli zachovávat jej z lásky k Božímu království a ke službě lidem.

Udělovat svátost kněžství ve třech jeho stupních je vyhrazeno biskupům.

 

SVÁTOST MANŽELSTVÍ

„Manželský svazek, kterým muž a žena mezi sebou vytvářejí nejvnitřnější společenství celého života, zaměřené svou přirozenou povahou na prospěch manželů a na zplození a výchovu dětí, je mezi pokřtěnými povýšen Ježíšem Kristem na svátost.“

Hlavními osobami manželské smlouvy je pokřtěný muž a pokřtěná žena, svobodní k uzavření manželství, kteří dobrovolně vyjádří svůj souhlas. „Být svobodný“, to znamená:

  • Nebýt vystaven donucování.

  • Nemít překážky na základě přirozeného nebo církevního zákona.

Církev považuje vzájemný souhlas novomanželů za nezbytný prvek, kterým je „manželství vytvářeno“. Chybí-li souhlas, manželství neexistuje.

Souhlas je „lidský úkon, jímž se manželé vzájemně sobě dávají a přijímají“: „Přijímám tě za manželku“ — „Přijímám tě za manžela.“ Tento souhlas, který svazuje oba manžele, nachází své naplnění ve skutečnosti, kdy se stávají „jedním tělem“.

Souhlas musí být úkonem vůle každého z partnerů uzavírajících smlouvu, bez jakéhokoliv násilí nebo těžkého donucování zvenčí. Žádná lidská moc nemůže tento souhlas nahradit. Chybí-li taková svoboda, pak je manželství neplatné.

Kněz (nebo jáhen), který asistuje slavení manželství, přijímá jménem církve souhlas novomanželů a uděluje požehnání církve. Přítomnost služebníka církve (a také dvou svědků) viditelně vyjadřuje, že manželství je veřejný životní stav v církvi.

Aby souhlas novomanželů byl svobodným a odpovědným úkonem a manželská smlouva měla pevné a trvalé lidské i křesťanské základy, má zásadní důležitost příprava na manželství. Přednostní cestou této přípravy zůstává příklad a poučování od rodičů a rodin. Úloha pastýřů a křesťanského společenství jako „Boží rodiny“ je nezbytná pro předávání lidských a křesťanských hodnot manželství a rodiny, a to tím více, že v naší době mnoho mladých lidí zakouší následky rozvrácených rodin, které už toto uvedení dostatečně nezajišťují: „Mladé lidi je třeba vhodně a včas poučit — a to převážně už v rodině — o důstojnosti, úloze a praxi manželské lásky, aby nabyli úcty k čistotě a mohli v příhodném věku po čestně prožitém období zasnoubení vstoupit do manželství.“

„Z platného manželství vzniká mezi manželi svazek svou povahou trvalý a výlučný; kromě toho v křesťanském manželství jsou manželé zvláštní svátostí posíleni a jakoby posvěceni pro povinnosti a důstojnost svého stavu.“

Manželské pouto tedy stanovil sám Bůh, takže platné a dokonalé manželství mezi pokřtěnými nemůže být nikdy rozloučeno. Toto pouto, které pochází ze svobodného lidského činu manželů a z dokonání manželství, je už neodvolatelné a dává vznik smlouvě ručené věrností Boha. Církev nemá moc vyslovit se proti tomuto uspořádání Boží moudrosti.

Láska manželů ze své přirozenosti vyžaduje jednotu a nerozlučitelnost jejich společenství, jež zahrnuje celý jejich život: „Už tedy nejsou dva, ale jeden“ (Mt 19,6), „Jsou povoláni stále zvětšovat svou jednotu věrností, s jakou denně plní svůj manželský slib vzájemného úplného sebeodevzdání.“ Toto lidské společenství je utvrzováno, očišťováno a vedeno k dokonalosti skrze společenství s Ježíšem Kristem dané ve svátosti manželství. Prohlubuje se životem společné víry a společně přijímanou eucharistií.

Manželská láska ze své přirozenosti vyžaduje od manželů neporušitelnou věrnost. Je to důsledek toho, že se manželé sobě navzájem darovali. Láska chce být definitivní. Nemůže být „až do nového rozhodnutí“. „Toto důvěrné sjednocení, jakožto vzájemné darování se dvou osob, a také dobro dětí vyžaduje úplnou manželskou věrnost a důrazně požaduje jejich nerozlučnou jednotu.“

Jejím nejhlubším zdůvodněním je věrnost Boha jeho smlouvě a Krista jeho církvi. Svátost manželství opravňuje manžele, aby představovali takovou věrnost a vydávali o ní svědectví. Svátost dává nerozlučitelnosti manželství nový a hlubší význam.


SOUHRN

Manželské smlouvě, kterou muž a žena uzavírají mezi sebou důvěrné společenství života a lásky, položil základy Stvořitel a vybavil ji jejími vlastními zákony. Svou povahou je zaměřena na dobro manželů stejně jako na plození a výchovu dětí. Kristus Pán ji u pokřtěných povýšil k důstojnosti svátosti.

Svátost manželství je znamením jednoty Krista a církve. Dává manželům milost milovat se láskou, jakou Kristus miloval církev; tak milost svátosti zdokonaluje lidskou lásku manželů, zpevňuje jejich nerozlučitelnou jednotu a posvěcuje je na pouti k věčnému životu.

Manželství se zakládá na souhlasu těch, kteří uzavírají manželskou smlouvu, to je na vůli se navzájem a definitivně odevzdat jeden druhému s cílem žít společenství věrné a plodné lásky.

Protože manželství zařazuje manžele do veřejného životního stavu v církvi, je třeba, aby se slavilo veřejně v rámci liturgického slavení, za přítomnosti kněze (nebo kvalifikovaného svědka církve), svědků a shromáždění věřících.

Jednota, nerozlučitelnost a otevřenost k plodnosti jsou podstatné pro manželství; polygamie (mnohoženství) je neslučitelná s jednotou manželství; rozluka odděluje, co Bůh spojil; odmítání plodnosti zbavuje manželský život „nejvzácnějšího daru“, dítěte.

Nový sňatek rozloučených, dokud ještě žije právoplatný(á) manžel(ka),porušuje Boží plán i zákon, kterému učil Kristus. Tito znovu oddaní rozloučení nejsou odloučeni od církve, avšak nemohou přistupovat k přijímání eucharistie. Budou žít svůj křesťanský život zvláště tím, že budou vychovávat své děti ve víře.

Křesťanský domov je místem, kde se děti poprvé dovídají o víře. Proto je rodinný domov právem nazýván „domácí církví“, společenstvím milosti a modlitby, školou lidských ctností a křesťanské lásky.

zdroj: www.katechismus.cz (zde naleznete více)

 

 

 

Patero církevních přikázání 

  1. O nedělích a zasvěcených svátcích se účastnit mše svaté a zachovávat pracovní klid.

  2. Vyzpovídat se ze svých hříchů alespoň jednou za rok.

  3. Přijmout Svátost oltářní alespoň ve velikonoční době.

  4. Zdržovat se od požívání masa a zachovávat půst újmy ve stanovené dny.

  5. Přispívat církvi na její potřeby.

  

Zasvěcené svátky

  • Slavnost Narození Páně (25. prosince)

  • Slavnost Panny Marie, Matky Boží (1. ledna)

 

Církev doporučuje stejně slavit i tyto svátky:

  • Zjevení Páně (6. ledna)

  • Nanebevstoupení Páně

  • Těla a Krve Páně

  • Neposkvrněné početí Panny Marie (8. prosince)

  • Nanebevzetí Panny Marie (15. srpna)

  • sv. Josefa (19. března)

  • sv. Petra a Pavla (29. června)

  • sv. Cyrila a Metoděje (5. července)

  • sv. Václava (28. září)

  • Všech svatých (1. listopadu)

Liturgický kalendář bude u jmenovaných svátků uvádět: „Zasvěcený svátek“ nebo „Doporučený svátek“

 

Posty

  • Popeleční středa a Velký pátek jsou dny přísného postu: zdrženlivost od masa a újmy v jídle. Zdrženlivost od masa zavazuje od 14 let, újma v jídle od 18 do 60 let.

  • Každý pátek, pokud na něj nepřipadne církevní slavnost nebo významná oslava, je dnem pokání. Forma pokání je půst od masa nebo jiný kající skutek nebo modlitba. Celá postní doba je časem kající praxe církve.

  • Před každým přijímáním Svátosti oltářní je eucharistický půst 1 hodinu.

(Rozhodnutí České biskupské konference o církevních přikázáních, svátcích a postech ze dne 4.7.2005)

 

Šest základních pravd:

  1. Je jeden Bůh. (Poznávám Boha jako prapříčinu svým rozumem a věřím všemu, co Bůh zjevil lidstvu).
  2. Bůh je spravedlivý soudce, který dobré odměňuje a zlé trestá. (Je zde mravní Boží řád, na člověku nezávislý, za jeho plnění jsem Bohu odpovědný).
  3. Jsou tři Božské osoby: Otec, Syn a Duch svatý. (Kdo je Bůh: nekonečné dobro, Pravda a Krása jako osoby a jejich vzájemný vztah tvoří nesmírnou harmonii, soulad, blaženost, štěstí, lásku).
  4. Druhá Božská osoba, Syn Boží, se stal člověkem, aby nás svou smrtí na kříži vykoupil a na věky spasil.
  5. Lidská duše je nesmrtelná.
  6. Milosti Boží je k spáse nevyhnutelně potřeba. (Věčné štěstí, nekonečný život a přátelství s Bohem lze získat je s pomocí Boží).

  

Čtyři základní otázky, jimiž řešíme život:

  1. Co je člověk? Obraz Boha.
  2. Jaký je smysl a cíl? Smysl: mravní zdokonalování podle vzoru Bohočlověka. Cíl: žít věčně, šťastně božím životem.
  3. Co je dobro a zlo? Dobro: co chce Bůh; zlo: co Bůh odmítá.
  4. Inspirační zdroj? (čili pohnutka, kterou člověk uskuteční hodnotný život) Je to Ježíš Kristus, jako dokonalý obraz Boha, čili náš vzor, jako učitel života, jako Přítel, Bratr, Vykupitel zasluhující nám Boží přátelství a pomoc, jako zákonodárce a soudce.

 

Mravní řád:

Vyjadřuje Boží vůli a jeho plnění přináší člověku vnitřní pokoj. Vůli Boží nám oznamuje:

I. Svědomí

Jsme povinni jednat podle svého svědomí.

 

Bůh nám pomáhá svým Zjevením správné životní cesty. Především je to:

II. Desatero božích přikázání:

  1. V jednoho Boha věřit budeš. (Víra, naděje, láska a oddanost Bohu).
  2. Nevezmeš jména Božího nadarmo. (Synovská láska a úcta k Bohu).
  3. Pomni, abys den sváteční světil. (Neděle jako den Páně, oběť mše sv. jako společná oběť Krista, Církve a jednotlivce).
  4. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi. (Rodinný život, správný a zodpovědný vztah rodičů a dětí vzájemně – jakožto základ lidského štěstí).
  5. Nezabiješ. (Vážit si života, vlastního i druhých, jakožto základní hodnoty a daru).
  6. Nesesmilníš. (Pohlavní život prožívat jenom jako projev životní manželské lásky a k udržení lidského rodu).
  7. Nepokradeš. (Péče o majetek vlastní a druhých).
  8. Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému. (Pravdomluvnost, pravda jako základ osobnosti i společenství).
  9. Nepožádáš manželky bližního svého. (Manželská věrnost).
  10. Aniž požádáš statku jeho. (Sociální spravedlnost, svědomitost, pracovitost, zodpovědnost v ohledu mzdy a ceny).

 

III. Evangelium, kde je osobní vzor Ježíše Krista a jeho nauka. Ta je především vyjádřena Kristovým návodem na štěstí, jenž zní:

Osmero blahoslavenství: 

  1. Blahoslavení chudí v duchu. (Kdo je si vědom, že vše patří Bohu a tedy na ničem nelpí).
  2. Blahoslavení lkající. (Kdo uznává své hříchy a upřímně jich lituje).
  3. Blahoslavení tiší. (Kdo zvládne sebe, především smyslovou oblast).
  4. Blahoslavení, kdo žízní po spravedlnosti. (Kdo usiluje o stálé mravní zdokonalení).
  5. Blahoslavení milosrdní. (Kdo má soucitné srdce).
  6. Blahoslavení čistého srdce. (Kdo má ryzí, čisté smýšlení, především v oblasti sexuální).
  7. Blahoslavení pokojní. (Kdo vytváří pokoj a porozumění).
  8. Blahoslavení, kdo trpí pro spravedlnost. (Kdo pro svůj vztah k Bohu, pravdě a lásce snáší nespravedlivé příkoří).

 

Nauka Kristova je vyjádřena dvěma hledisky: Pravda a Láska.

Pravda: Pravdu přijmout a podle ní zařídit svůj život, i za cenu oběti. Pravdu lze získat jen celou osobností, vyladěnou do akordu lásky.

Láska:   Nutno vyladit srdce na lásku. Celá mravouka je vyjádřena v příkaze: Milovat budeš Boha nade všecko a bližního jako sám sebe. 

Láska k Bohu: projevuje se jako nadšení pramenící z obdivu, úcty a sklonění se před Bohem.

Láska k bližnímu znamená: Povznášet milovaného na vyšší úroveň, čili zušlechťovat jeho a tím i sebe; odpouštět, obětovat se.

 

Milost Boží je především:

Přátelství s Bohem (odborně řečeno milost posvěcující) jakožto trvalý stav. Je to nejvyšší hodnota. Zasloužil nám Ježíš Kristus svou obětí. Ten ustanovil viditelné úkony, při nichž nám Duch Svatý pro Kristovy zásluhy milost Boží uděluje nebo rozmnožuje. Jsou to svátosti, je jich sedm:  

  1. Svátost křtu
  2. Svátost biřmování
  3. Svátost eucharistie
  4. Svátost smíření
  5. Svátost nemocných
  6. Svátost kněžství
  7. Svátost manželství

Boží pomoc se projevuje jako vlité ctnosti. Je to určitá snadnost konat dobro. A dále jako DARY DUCHA SVATÉHO. Bůh jimi působí v člověku k vyřešení základních problémů, a to:

  1. Dar moudrosti – cíl člověka
  2. Dar rozumu – rozumět Božímu Zjevení jakožto prostředku k cíli
  3. Dar rady – správně volit, rozhodovat se pro to, co se líbí Bohu a nám prospívá ke spáse.
  4. Dar síly – vytrvalost v dobrém
  5. Dar umění – stupnice hodnot
  6. Dar zbožnosti – náplň života láskou k Bohu a bližnímu
  7. Dar bázně Boží – pohnutka života, kterou je synovská úcta k Bohu

 

Církev:

Církev je rodina Kristova, je tajemné tělo, kde hlavou je Kristus, a my jsme údy. Náměstkem Kristovým, viditelnou hlavou je Petr – papež. 

Posláním církve je učit, posvěcovat a vést lidi k věčnému cíli.

Známky pravé Církve jsou: jednota, svatost, apoštolskou, všeobecnost.

 

Osobnost křesťana:

V člověku je náklonnost ke zlému, která se projevuje jako:

Sedm hlavních hříchů: pýcha, lakomství, smilstvo, závist, nestřídmost, hněv, lenost.

Je nutná stálá pohotovost a boj v pokušení. Vítězstvím v pokušení se upevňuje ctnost, prohrou nastává hřích. Těžký hřích je ztráta Božího přátelství, tedy smrt přátelství. Proto smrtelný hřích.

V úsilí o dokonalost je třeba především usilovat o hodnoty, které se v evangeliu přikazují:

  1. Hledat nejprve království Boží a jeho spravedlnost.
  2. Zapřít se (přemáhat sebe, ovládat svou nižší oblast).
  3. Nést svůj kříž.
  4. Následovat Krista
  5. Být tichým a pokorným
  6. Milovat své nepřátele, dobře činit těm, kteří nás nenávidí, modlit se za ty, kdo nám činí protivenství a na cti nám utrhají.

 

Ctnosti vhledem k Bohu se nazývají božské. Jsou tři:

  1. víra
  2. naděje
  3. láska

Ctnosti vzhledem k sobě a k bližnímu se nazývají mravní. Základní jsou čtyři:

  1. Moudrost (čili opatrnost)
  2. Statečnost
  3. Mírnost
  4. Spravedlnost

 

Mravní ideál možno vyjádřit hesly: čistota – pokora – láska, ukázněnost – rozhodnost – opravdovost, kajícnost – apoštolát – oběť smíru.

 

Plody činnosti Ducha svatého v člověku: Pokoj – radost – láska, tichost – přívětivost – dobrotivost, věrnost – střídmost – trpělivost.

Strana 1 z 2