Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče. Umožňuje webu zaznamenat informace o vaší návštěvě, například preferovaný jazyk a další nastavení. Příští návštěva stránek tak může být snazší a produktivnější. Soubory cookie jsou důležité. Bez nich by procházení webu bylo mnohem složitější.
Pixelové značky jsou známé také jako web beacons, a jsou to malé obrázky s obdobnou funkcí jako cookies. Oproti cookies jsou pixelové značky pevnou součástí webových stránek. Pro zjednodušení budeme o pixelových značkách hovořit jako o cookies.
Soubory cookie slouží k celé řadě účelů. Cookies používáme pro nastavení obsahu webových stránek vzhledem k preferencím uživatele a optimalizaci využití webových stránek. Rovněž jsou používány k vytvoření anonymních, souhrnných statistických údajů, které pomohou analyzovat, jakým způsobem uživatel používá webové stránky. Informace tak pomohou zlepšit strukturu a obsah stránek.
Používáme několik typů cookies, naše vlastní i externí soubory získané od partnerů, se kterými spolupracujeme. Soubory využívané na našich stránkách mohou být rozděleny na následující typy:
Analytické cookies - sbírají informace o tom, jak uživatel využívá webovou stránku, o typu webové stránky, ze které byl návštěvník přesměrován, o počtu návštěv uživatele a o statistikách webové stránky. Tyto soubory nezaznamenávají osobní data, ale jsou používány pro shromažďování statistik webové stránky.
Dynamické cookies – používají se k uložení informací o relacích. Soubory s informacemi o relacích umožňují navádění po webové stránce, aniž by uživatel musel vkládat ty samé informace, které už byly vloženy. Po ukončení prohlížeče jsou soubory smazány.
Trvalé cookies – zůstávají ve vašem zařízení, dokud je nesmažete.
Používání souborů cookie lze nastavit pomocí Vašeho internetového prohlížeče. Většina prohlížečů soubory cookie automaticky přijímá již ve výchozím nastavení. Soubory cookie lze pomocí Vašeho webového prohlížeče odmítnout nebo nastavit užívání jen některých souborů cookie.
Omezení používání cookies může mít vliv na některé funkce, které jsou důležité pro optimální fungování webových stránek. V případě, že je některá z funkcí webových stránek nefuknční, je vhodné zkontrolovat nastavení cookies ve webovém prohlížeči a přijetí cookies zařízení umožnit.
Římskokatolická farnost - děkanství Žatec
Administrátor farnosti: P. Augustin Josef Špaček O.Praem.
+420 415 710 306
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Hošťálkovo nám. 133, 438 01 Žatec
Ministrant je světský služebník, který napomáhá kněžím během bohoslužby. Latinské slovo ministrare je možné přeložit jako "sloužit". Tato služba souvisí s odkazem Ježíše Krista. Mezi služby ministranta patří také pomoc při udílení některých svátostí, zejména svátosti křtu a eucharistie.
Každý ministrant by měl mimo jiné znát:
Vstupní zpěv | Nezpívá-li se text vstupního zpěvu, recituje se antifona z misálu. |
Pozdrav* | Pozdravení oltáře a shromáždění lidu, případně též uvedení do liturgie dne. |
Úkon kajícnosti* | Vyznání hříchů celého shromáždění uzavírá kněz prosbou za odpuštění. |
Kyrie* | Oslavný zpěv dovolávající se Božího milosrdenství. Každé zvolání se opakuje zpravidla dvakrát. |
Gloria* | Tento chvalozpěv se zpívá (recituje) o nedělích (mimo advent a půst) a významných svátcích. |
Vstupní modlitba | Vyjadřuje povahu slavené mše. Ve chvíli ticha před ní je čas na soustředění. |
kněz vybídne lid k modlitbě | |
chvilka mlčení | |
modlitba | |
souhlasné “Amen” |
První čten | První čtení je ze Starého zákona a o nedělích v době velikonoční ze Skutků apoštolů. |
Mezizpěv | Responsoriální žalm, který navazuje na 1. čtení. Žalmista přednáší nebo zpívá verše žalmu, lid odpovídá. |
Druhé čtení | Druhé čtení je z listů apoštolů a o nedělích v době velikonoční ze Zjevení sv. Jana. |
Zpěv před evangeliem | Text tohoto zpěvu obsahuje zpravidla aleluja, v postě je bez aleluja. |
Evangelium | Evangelium čte jáhen nebo kněz. |
Homilie | Homilie je výklad některého textu, který se ten den četl. |
Vyznání víry* | Vyznání víry (krédo) je odpověď na slyšené slovo Boží. |
Přímluvy | Prosby věřících za církev, za svět, za trpící, za místní společenství. |
Příprava darů* | Průvod s dary (chléb, víno) provází obyčejně zpěv. Mytí rukou. |
příprava oltáře (korporál, purifikatorium, misál, kalich) | |
kněz či jáhen přijímá dary od věřících (dary se kladou na oltář za předepsaných modliteb) | |
Modlitba nad dary | Modlitba nad dary je závěrem přípravy darů. |
Preface | Preface je díkůčinění , kterým se zahajuje eucharistická modlitba. |
Sanctus* | Aklamace celého shromáždění uzavírá prefaci. |
Anafora* | Jsou 4 různé eucharistické modlitby (anafory). |
Otče náš* | Modlitba Páně je na tomto místě stolní modlitbou shromáždění. |
Pozdrav pokoje* | Pozdravení pokoje vyjadřuje vzájemné odpuštění, lásku a jednotu, a tak připravuje pro eucharistickou hostinu. |
Lámání chleba* | Kněz opakuje čin Kristův při poslední večeři na znamení, že všichni, kdo budou jíst z tohoto jednoho chleba, jsou v Kristu jedno tělo. Během lámání se zpívá (recituje) zpěv Beránku Boží (Agnus Dei). |
Přijímání* | Kněz pozve věřící k večeři Páně a rozdává eucharistický chléb, případně kalich. Mezi přijímáním se zpívají vhodné písně nebo žalmy. Nezpívá-li se, přečte se před podáváním antifona k přijímání z misálu. |
Modlitba po přijímání | Prosba o užitek ze slaveného tajemství |
kněz vybídne lid k modlitbě | |
chvilka mlčení | |
modlitba | |
souhlasné “Amen” |
Požehnání* | O velkých slavnostech se může požehnání udělovat zvláštním slavnostním způsobem. Před požehnáním se může vykonat krátké oznámení lidu. |
Propuštění* | S Božím požehnáním odcházíme k povinnostem dne. |
* tyto části mše sv. jsou neměnné; části bez označení se mění podle různých příležitostí
ZDROJ: ČESKÝ MISÁL – pro neděle a význačné dny liturgického roku, ČESKÁ KATOLICKÁ CHARITA, PRAHA 1980
Obsahuje všechny modlitby ke mši svaté. Je zároveň uspořádán podle pořadí jednotlivých částí mše svaté a liturgického roku.
Obsahuje čtení ze Starého i Nového zákona a žalmy. Název pochází z latinského slova "lectio" = čtení.
Má šest dílů:
Obsahuje písně, které zpíváme při bohoslužbách. Název pochází z latinského slova "cantus" = zpěv.
BÍLÁ - barva světla, nevinnosti a čistoty Používá se o svátcích Panny Marie, andělů, ve vánoční a velikonoční době a o svátcích svatých, kteří nezemřeli mučednickou smrtí. |
|
ČERVENÁ – barva lásky, ohně a krve Používá se na Květnou neděli, Velký pátek, svatodušní svátky a při slavení utrpení Páně, apoštolů, evangelistů a mučedníků. |
|
ZELENÁ – barva naděje Symbolizuje Kristovo zmrtvýchvstání. Používá se v liturgickém mezidobí. |
|
FIALOVÁ – barva pokání a kajícnosti Používá se v adventní a postní době a také při mších za zemřelé (všech věrných zesnulých). |
|
RŮŽOVÁ – barva radosti Vyjadřuje radost z příchodu Ježíše a z toho, že vykoupil lid. Používá se jen o 3. neděli adventní a 4. neděli postní. |
|
ŽLUTÁ (ZLATÁ) – barva důstojnosti Používá se při velkých slavnostech. |
Doba čekání na příchod Pána Ježíše. (4 neděle adventní)
Je to období, ve kterém slavíme tajemství narození Pána Ježíše. Začíná Narozením Páně (vigilií 24.12.) a končí svátkem křtu Páně.
Je to období příprav na Velkou noc. V centru je utrpení a smrt Pána Ježíše. Začíná
Popeleční středou a končí ranní mší na Zelený čtvrtek. Trvá 40 dní
Tvoří jej Květná neděle, Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota a Vzkříšení Pána Ježíše. (+dny mezi)
Začíná na Zelený čtvrtek večerní mší svatou a končí oslavou zmrtvýchvstání ukřižovaného Krista.
Začíná nedělí Zmrtvýchvstání Páně a konči slavností Seslání Ducha Svatého. Trvá 50 dní
"Výpočet" slavení velikonoc
Velikonoce jsou pohyblivé svátky a proto se dají určit podle následujícího pravidla:
Během roku v údobí 33 - 34 týdnů je liturgické mezidobí, které vyplňuje celý zbytek roku mimo výše jmenované údobí.
V tomto období si také připomínáme působení a kázání Pána Ježíše a také oslavujeme nejvíce památek svatých a to zpravidla v den jejich smrti nebo narození nebo svatořečení či blahořečení.
Má dvě části:
Začíná svátkem Křtu Páně a trvá až do Popeleční středy.
Začíná pondělím po seslání Ducha Svatého a končí týdnem po slavnosti Krista Krále.
LEDEN | ||
---|---|---|
01. ledna | Matky Boží, Panny Marie - Nový rok | SLAVNOST |
02. ledna | Sv. Basila Velikého a Řehoře Naziánského, biskupů a učitelů církve | PAMÁTKA |
06. ledna | Zjevení Páně - sv. Tři Králové | SLAVNOST |
17. ledna | Sv. Antonína Velikého, opata | PAMÁTKA |
18. ledna | Panny Marie, Matky jednoty křesťanů | PAMÁTKA |
21. ledna | Sv. Anežky Římské, panny a mučednice | PAMÁTKA |
24. ledna | Sv. Františka Saleského, biskupa a učitele církve | PAMÁTKA |
25. ledna | Obrácení svatého Pavla, apoštola | SVÁTEK |
26. ledna | Sv. Timoteje a Tita, biskupů | PAMÁTKA |
28. ledna | Sv. Tomáše Akvinského, kněze a učitele církve | PAMÁTKA |
31. ledna | Sv. Jana Boska, kněze | PAMÁTKA |
Křtu Páně | SVÁTEK | |
neděle po 6. lednu | ||
ÚNOR | ||
---|---|---|
02. února | Uvedení Páně do chrámu | SVÁTEK |
05. února | Sv. Agáty, panny a mučednice | PAMÁTKA |
06. února | Sv. Pavla Mikiho a druhů, mučedníků | PAMÁTKA |
10. února | Sv. Scholastiky, pann | PAMÁTKA |
22. února | Stolce svatého Petra, apoštola | SVÁTEK |
23. února | Sv. Polykarpa, biskupa a mučedníka | PAMÁTKA |
Popeleční středa | ||
první středa 6 týdnů zpět od neděle po prvním jarním úplňku | ||
BŘEZEN | ||
---|---|---|
07. března | Sv. Perpetuy a Felicity, mučednic | PAMÁTKA |
19. března | Sv. Josefa, Snoubence Panny Marie | SLAVNOST |
25. března | Zvěstování Páně | SLAVNOST |
DUBEN | ||
---|---|---|
07. dubna | Sv. Jana Křtitele de la Salle, kněze | PAMÁTKA |
11. dubna | Sv. Stanislava, biskupa a mučedníka | PAMÁTKA |
23. dubna | Vojtěcha, biskupa a mučedníka, hlavního patrona pražské arcidiecéze | SVÁTEK |
25. dubna | Sv. Marka, evangelisty | SVÁTEK |
29. dubna | Sv. Kateřiny Sienské, panny a učitelky církve, patronky Evropy | SVÁTEK |
BŘEZEN - DUBEN | ||
Zelený čtvrtek | ||
Velký pátek | ||
Bílá sobota | ||
před nedělí Zmrtvýchvstání Páně | ||
Boží hod velikonoční - Zmrtvýchvstání Páně | SLAVNOST | |
neděle po prvním jarním úplňku | ||
KVĚTEN | ||
---|---|---|
02. května | Sv. Atanáše, biskupa a učitele církve | PAMÁTKA |
03. května | Sv. Filipa a Jakuba, apoštolů | SVÁTEK |
14. května | Sv. Matěje, apoštola | SVÁTEK |
16. května | Sv. Jana Nepomuckého, kněze a mučedníka, hlavního patrona Čech | PAMÁTKA |
20. května | Sv. Klementa Marie Hofbauera, kněze | PAMÁTKA |
26. května | Sv. Filipa Neriho, kněze | PAMÁTKA |
30. května | Sv. Zdislavy, hlavní patronky diecéze | SVÁTEK |
31. května | Navštívení Panny Marie | SVÁTEK |
KVĚTEN - ČERVEN | ||
Nanebevstoupení Páně | SLAVNOST | |
40 dní po Vzkříšení | ||
Seslání Ducha svatého - Boží hod svatodušní | SLAVNOST | |
50 dní po Vzkříšení a 10 dní po Nanebevstoupení Páně | ||
Nejsvětější Trojice | SLAVNOST | |
neděle po Seslání Ducha svatého | ||
Těla a Krve Páně - Boží tělo | SLAVNOST | |
čtvrtek po Nejsvětější Trojici | ||
Nejsvětějšího Srdce Ježíšova | SLAVNOST | |
pátek po 2. neděli po Seslání Ducha svatého | ||
Neposkvrněného Srdce Panny Marie | PAMÁTKA | |
sobota po 2. neděli po Seslání Ducha svatého | ||
ČERVEN | ||
---|---|---|
01. června | Sv. Justina, mučedníka | PAMÁTKA |
03. června | Sv. Karla Lwangy a druhů, mučedníků | PAMÁTKA |
05. června | Sv. Bonifáce, biskupa a mučedníka | PAMÁTKA |
06. června | Sv. Norberta, biskupa | PAMÁTKA |
11. června | Sv. Barnabáše, apoštola | PAMÁTKA |
13. června | Sv. Antonína z Padovy, kněze a učitele církve | PAMÁTKA |
19. června | Jana Nepomuckého Neumanna, biskupa | PAMÁTKA |
21. června | Sv. Aloise Gonzagy, řeholníka | PAMÁTKA |
24. června | Narození svatého Jana Křtitele | SLAVNOST |
28. června | Sv. Ireneje, biskupa a mučedníka | PAMÁTKA |
29. června | Sv. Petra a Pavla, apoštolů | SLAVNOST |
ČERVENEC | ||
---|---|---|
03. července | Sv. Tomáše, apoštola | SVÁTEK |
04. července | Sv. Alžběty Portugalské | PAMÁTKA |
05. července | Sv. Cyrila, mnicha, a Metoděje, biskupa, patronů Evropy, hlavních patronů Moravy | SLAVNOST |
11. července | Sv. Benedikta, opata, patrona Evropy | SVÁTEK |
15. července | Sv. Bonaventury, biskupa a učitele církve | PAMÁTKA |
22. července | Sv. Marie Magdalény | PAMÁTKA |
23. července | Sv. Brigity, řeholnice, patronky Evropy | SVÁTEK |
25. července | Sv. Jakuba, apoštola | SVÁTEK |
26. července | Sv. Jáchyma a Anny, rodičů Panny Marie | PAMÁTKA |
29. července | Sv. Marty | PAMÁTKA |
31. července | Sv. Ignáce z Loyoly, kněze | PAMÁTKA |
SRPEN | ||
---|---|---|
01. srpna | Sv. Alfonsa Marie z Liguori, biskupa a učitele církve | PAMÁTKA |
04. srpna | Sv. Jana Marie Vianneye, kněze | PAMÁTKA |
06. srpna | Proměnění Páně | SVÁTEK |
08. srpna | Sv. Dominika, kněze | PAMÁTKA |
09. srpna | Sv. Terezie Benedikty od Kříže, panny a mučednice, patronky Evropy | SVÁTEK |
10. srpna | Sv. Vavřince, mučedníka | SVÁTEK |
11. srpna | Sv. Kláry, panny | PAMÁTKA |
14. srpna | Sv. Maxmiliána Marie Kolbeho, kněze a mučedníka | PAMÁTKA |
15. srpna | Nanebevzetí Panny Marie | SLAVNOST |
20. srpna | Sv. Bernarda, opata a učitele církve | PAMÁTKA |
21. srpna | Sv. Pia X., papeže | PAMÁTKA |
22. srpna | Panny Marie Královny | PAMÁTKA |
24. srpna | Sv. Bartoloměje, apoštola | SVÁTEK |
27. srpna | Sv. Moniky | PAMÁTKA |
28. srpna | Sv. Augustina, biskupa a učitele církve | PAMÁTKA |
29. srpna | Umučení sv. Jana Křtitele | PAMÁTKA |
ZÁŘÍ | ||
---|---|---|
03. září | Sv. Řehoře Velikého, papeže a učitele církve | PAMÁTKA |
08. září | Narození Panny Marie | SVÁTEK |
13. září | Sv. Jana Zlatoústého, biskupa a učitele církve | PAMÁTKA |
14. září | Povýšení svatého kříže | SVÁTEK |
15. září | Panny Marie Bolestné | PAMÁTKA |
16. září | Sv. Ludmily, mučednice | PAMÁTKA |
20. září | Sv. Ondřeje Kim Taeg(oo)na, kněze, Pavla Ch(oo)ng Hasanga a druhů, mučedníků | PAMÁTKA |
21. září | Sv. Matouše, apoštola a evangelisty | SVÁTEK |
27. září | Sv. Vincence z Paula, kněze | PAMÁTKA |
28. září | Sv. Václava, mučedníka, hlavního patrona českého národa | SLAVNOST |
29. září | Sv. Michaela, Gabriela a Rafaela, archandělů | SVÁTEK |
30. září | Sv. Jeronýma, kněze a učitele církve | PAMÁTKA |
ŘÍJEN | ||
---|---|---|
01. října | Sv. Terezie od Dítěte Ježíše, panny a učitelky církve | PAMÁTKA |
02. října | Svatých andělů strážných | PAMÁTKA |
04. října | Sv. Františka z Assisi | PAMÁTKA |
07. října | Panny Marie Růžencové | PAMÁTKA |
15. října | Sv. Terezie od Ježíše, panny a učitelky církve | PAMÁTKA |
16. října | Sv. Markéty Marie Alacoque, panny | PAMÁTKA |
17. října | Sv. Ignáce Antiochijského, biskupa a mučedníka | PAMÁTKA |
18. října | Sv. Lukáše, evangelisty | SVÁTEK |
28. října | Sv. Šimona a Judy, apoštolů | SVÁTEK |
LISTOPAD | ||
---|---|---|
01. listopadu | Všech svatých | SLAVNOST |
02. listopadu | Vzpomínka na všechny věrné zemřelé | |
04. listopadu | Sv. Karla Boromejského, biskupa | PAMÁTKA |
09. listopadu | Posvěcení lateránské baziliky | SVÁTEK |
10. listopadu | Sv. Lva Velikého, papeže a učitele církve | PAMÁTKA |
11. listopadu | Sv. Martina, biskupa | PAMÁTKA |
12. listopadu | Sv. Josafata, biskupa a mučedníka | PAMÁTKA |
13. listopadu | Sv. Anežky České, panny | PAMÁTKA |
17. listopadu | Sv. Alžběty Uherské, řeholnice | PAMÁTKA |
21. listopadu | Zasvěcení Panny Marie v Jeruzalémě | PAMÁTKA |
22. listopadu | Sv. Cecílie, panny a mučednice | PAMÁTKA |
24. listopadu | Sv. Ondřeje Dung-Laca, kněze, a druhů, mučedníků | PAMÁTKA |
30. listopadu | Sv. Ondřeje, apoštola | SVÁTEK |
Ježíše Krista Krále | SLAVNOST | |
poslední neděle liturgického mezidobí | ||
PROSINEC | ||
---|---|---|
03. prosince | Sv. Františka Xaverského, kněze | PAMÁTKA |
06. prosince | Sv. Mikuláše, biskupa | SVÁTEK |
07. prosince | Sv. Ambrože, biskupa a učitele církve | PAMÁTKA |
08. prosince | Panny Marie, počaté bez poskvrny prvotního hříchu | SLAVNOST |
13. prosince | Sv. Lucie, panny a mučednice | PAMÁTKA |
14. prosince | Sv. Jana od Kříže, kněze a učitele církve | PAMÁTKA |
25. prosince | Narození Páně | SLAVNOST |
26. prosince | Sv. Štěpána, prvomučedníka | SVÁTEK |
27. prosince | Sv. Jana, apoštola a evangelisty | SVÁTEK |
28. prosince | Svatých Mláďátek, mučedníků | SVÁTEK |
Sv. Rodiny Ježíše, Marie a Josefa | SVÁTEK | |
neděle v oktávu Narození Páně anebo, není-li v oktávu neděle, 30. prosince |
1899 - 1945
ThDr. P. Ignác Josef Preiss O. Praem
Narodil se 20. března 1870 v Mladé Boleslavi. Řeholní sliby složil v Praze na Strahově 25. května 1890 a vysvěcen na kněze byl 16. června 1893. V létech 1895 – 1898 byl kaplanem v Jihlavě a od roku 1899 – 1945 byl kaplanem, administrátorem a děkanem v Žatci, v posledních létech pak v Charitním domově na Moravci, kde 26. března 1966 zemřel. Pohřben byl 29. března 1966 na hřbitově na Moravci.
1945 – 1956
Arciděkan Gerlach Josef Mazal
Ze Žatce přeložen do Klapý pod Hazmburkem.
1956 – 1964
Kanovník Ignác Stodůlka
Narodil se 31.7.1903 v Ořechově u Uherského Hradiště. Vysvěcen na kněze byl 5.7.1930. Potom působil na různých místech olomoucké arcidiecéze a od r. 1951 v duchovní správě litoměřické diecéze. Na sídelního kanovníka byl instalován 22.2.1955 v Litoměřicích. Od 22.6.1956 do 31.7.1964 byl administrátorem děkanského úřadu v Žatci. Od 1.8.1964 administrátorem v arciděkanství v Liberci, kde 14.8.1964 zemřel.
1964 – 1969
P. František Kolář
Nar. 1.12.1915 ve Lhotě u Pechova, okres Písek. Vysvěcen na kněze byl 29.6.1941. Působil jako kaplan v okresech Mělník, Jičín a Semily. Od 1.9.1946 byl administrátorem děkanského úřadu v Postoloprtech, od r. 1956 v Chomutově, od r. 1958 v Trmicích u Ústí n.L., od r. 1961 v Jirkově a od 1.8.1964 do 30.4.1969 v Žatci. Zároveň byl vikářem lounského vikariátu. Dne 1.5.1969 byl přeložen do Chomutova, kde 16.8.1980 zemřel.
1969 - 1998
P.Hroznata Jan Svatek O. Praem
Narodil se 16. dubna 1916 v Sedleci, do řádu premonstrátů vstoupil 1. října 1935, kněžské svěcení přijal 29. června 1940. Působil jako kaplan v Bohušovicích, v Družci, v Nebušicích a v Jihlavě, jako farář ve Staňkovicích a Bohušovicích. Od roku 1952 v PTP, poté v letech 1955 – 1960 ve vězení pro víru. Po propuštění směl do roku 1969 pracovat jen v civilních zaměstnáních. 30 let působil jako děkan v Žatci v Litoměřické diecézi. Od roku 1998 vypomáhal ve farnosti sv. Norberta ve Střešovicích. Posledních několik let prožil v péči Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Zemřel 5. ledna 2008 v Praze – Řepích.
Rozhovor s politickými vězni, mezi kterými je i P. Hroznata Jan Svatek
Pribehy 20. stoleti, Český rozhlas - Rádio Česko, 11.3.2007; Český rozhlas 1 - Radiožurnál, 4.6.2007
(odkaz na http://www.rozhlas.cz)
Rozhovor s P. Hroznatou Janem Svatkem
Paměť národa - rozhovor v nezkrácené podobě a další dokumenty
(odkaz na http://www.pametnaroda.cz)
Rozhovor s P. Hroznatou Janem Svatkem „MÁM KRISTA PÁNA RÁD!“
Martinoviny - leden 2008, str. 4 - 5
Martinoviny -únor 2008, str. 6 - 7
od r. 1998
P. Augustin Josef Špaček O. Praem
KAPLANI ŽATECKÉ FARNOSTI
15.6.1945 - ???
P. Radomír Petr Holakovský
31.8.1954 - ???
P. Václav Jan Černín
1.9.1954 - 31.7.1955
P. Rudolf Hevera
1.8.1955 - 31.8.1956
P. František Kubát
1.9.1956 - 28.2.1957
P. Josef Bouček
1.3.1957 - 29.1.1962
P. Jan Galbavý
31.7.1962 - ???
P. Milan Bezděk
1.3.1964 - 31.8.1964
P. Antonín Pospíšil
Od 1.9.1964 administrátorem farnosti Nové Sedlo
1.7.1966 - 31.1.1969
P. Antonín Audy
20.2.1969 - 30.4.1969
P. Hroznata Jan Svatek O.Praem
1.5.1969-31.8.1970
P. Ludolf Jaroslav Stavinoha O.Praem
Od 1.9.1970 administrátorem ve Staňkovicích
1.8.1969 - 31.10.1970
P. Pavel Bohumil Petřina O.Praem
Od 1.11.1970 administrátorem farnosti Kněžice
1998 - ???
P. Marek Ivan Záleha O.Praem
Za předchůdce varhan jsou považovány nástroje typu Panovy flétny či asijský šenk, které byly známy již několik tisíc let před Kristem.
Vyobrazení varhan jakožto soustavy píšťal, vzduchočerpacího a hracího zařízení nacházíme na některých mozaikách starořímských vil, menší takový nástroj byl nalezen při vykopávkách v Pompejích, v táboře Aquincum. Nejstarší známý popis varhan pochází ze 3. století př. Kr.
Druhá varianta, posléze všeobecně rozšířená, tzv. „organum pneumaticum“ byla nástrojem s dodávkou stlačeného vzduchu mechanicky měchovou soustavou. Popis jednoduchých varhan podává např. ve 2. století př. Kr. Heron. O rejstříkovém zařízení se zmiňuje v následujícím století Vitruvius.
Do Evropy se varhany rozšířily snad z Byzance. Původně sloužily při světských slavnostech a zábavách; církev je jakožto příliš „neduchovní“ a hlučné zpočátku odmítal, nakonec však musela ustoupit tlaku a přání věřících. O chrámových varhanách jsou zprávy asi od 6. stol.
Není jasné, zda se v Čechách objevily varhany již v době románské. Nejstarší jistá zpráva se vztahuje k chrámu sv. Víta v Praze, kam byl v l. 1255 – 1256 pořízen nástroj za 26 hřiven stříbra.
Gotické varhany učinily oproti svým antickým předchůdcům krok zpět. Byla to robustní monstra, jejichž soubor píšťal byl ovládán několika málo klávesami zprvu značné velikosti, s malým rozsahem „klaviatury“, hřmotného, netvárného zvuku bez možnosti jeho silové či barevné diferenciace. Hrálo se na ně pěstmi i lokty, jeden hráč byl většinou technicky schopen hrát pouze jednohlasně, proto hrálo někdy i více varhaníků současně.
Teprve pozdní gotika 15. století přináší technická zdokonalení, plně rozvinutá v období renesance. Od renesance se také dříve společný vývoj evropského varhanářství diferencoval do šesti hlavních, svébytných směrů, které vyvrcholily v baroku a někde svým způsobem přetrvávají dodnes (typ severoněmecký, jihoněmecký – kam patřily Čechy a Rakousko, italský, francouzský, anglický a španělský).
Významný gotický chrám byl vybaven varhanami, které jsou doloženy již ve 14. století v době vlády císaře a krále Karla IV.
První nástroj, jehož autora známe, zazněl v kostele 4.2.1629. Dvanáctirejstříkové dílo postavil jáchymovský mistr Jacob Schedlich. Předpokládáme, že jáchymovská dílna byla i nadále angažována při údržbě díla, její činnost je v regionu prokázána až do počátku 18. století. V letech 1672 – 1677 zastával ve městě varhanickou službu kantor a varhanářský praktik Matyáš Oborský, který jistě prováděl běžnou údržbu či menší opravy varhan městského a snad i dalších kostelů. V samém závěru 17. století se v blízkosti Žatce v Kněžicích objevuje mistr Johann Caspar Neumann, tehdy varhanář v Děčíně, který pracoval i pro některé významné městské kostely severních Čech.
Větší dvoumanuálové varhany nechalo město postavit na horní kůr v letech 1727 – 1728. Pocházely z dílny renomovaného loketského varhanáře Johana Wenzela Starcka, s nímž císařský rychtář, purkmistr, regenschori a další městští činitelé uzavřeli smlouvu 10. listopadu 1727. Dle ní měl mistr převzít starý nástroj v ceně 350 zl. a za 1 150 zl. zhotovit nový. Nástroj měl nakonec přijít na 1 250 zl., které uhradilo město. Hrál na něj zdejší varhaník Franz Andreas Kohout, připomínaný v žateckých matrikách v letech 1716 – 1726.
V r. 1813 byl z příspěvku vdovy Magdaleny Kettlerové štafírován kůr s varhanami, které pak v letech 1829 – 1830 přestavěl kadaňský varhanář Franz Gröbl se synem Josefem. Původně jednodílný korpus Starckova nástroje byl rozdělen do dvou symetrických křídel, byl zhotoven nový hrací stůl a mechanika. Tak dostal barokní stroj novou, klasicistní podobu.
Až r. 1872 došlo po renovaci děkanského kostela i k renovaci varhan. Sbírkami bylo získáno 963 zl., dalších 433 zl. vynesly pořádané koncerty. Dílo za 1 200 zl. bylo zadáno ústeckému varhanáři Ferdinandu Guthovi. Ten zde při ladění 16.10. toho roku náhle zemřel, a tak opravu dokončil jeho syn Karel. Dne 8.12. byl nástroj vysvěcen a 2.12. převzat komisí. V roce 1888 byl kostel opět renovován a v té době se objevují návrhy na pořízení době a prostoře odpovídajících varhan.
Již v r. 1889 nabízí dílo za 6 040 zl. pražský mistr H. Schiffner. V letech 1895 – 1897 pak přišly rozpočty od firem Riger Krnov, Adalbert Mauracher Salzburg, Mathias , …………….. a Martin Zauss Cheb. Zaussovi také výbor pro postavení nových varhan zakázku po obdržení příznivých referencí zadal. Varhanář postavil mohutný dvoumanuálový kuželomechanický nástroj za 6 947 zl. Dílo posuzoval r. 1898 prof. Engelbert Lanz, kolaudátor varhan linecké diecéze, a prof. Jiosef Förster z Prahy. Impozantní pseudogotickou, bohatě zdobenou skříň přebíral truhlářský mistr Johann Schustal. Autor své dílo udržoval revizními prohlídkami a opravami. R. 1903 s ním bylo vedeno jednání o odstranění závad. Varhanář však následujícího roku zemřel, a tak se město obrátilo na firmu Heinricha Schiffnera, který navrhl 9.7.1904 rekonstrukci varhan s rozšířením a pneumatickou přestavbou traktury. Sxhiffnerem provedené práce byly zkolaudovány následujícího roku a tatáž firma působila při údržbě díla i nadále.
Dne 3.7.1918 navrhl zbuzanský varhanář Wenzel Weiss nástroj zčásti přepracovat, posunout dozadu a přemístit hrací stůl. Weiss obestavěl II. manuál žaluziovou skříní, přidal tremolo a provedl dispoziční změny ve prospěch vyšších alikvotních hlasů. Z důvodu zvětšení nástroje H. Schiffnerem vyvstala i potřeba nového vzduchočerpacího zařízení. Nové měchy zhotovil rovněž Weiss v r. 1923 a týž mistr zde pracoval i r. 1932. Krom něj se v r. 1935 prezentují svými návrhy na opravu firmy Rieger z Krnova a Hauser z Teplic-Trnovan. Posledně jmenovaný připojil následujícího roku k měchům elektrický ventilátor. V roce 1993 opravil nástroj pražský varhanář Vít Češpíro.
Žatecké varhany děkanského kostela patří k velkým a kvalitním dílům vrcholně romantického varhanářství, srovnatelným s tehdejší přední evropskou produkcí. Jsou významnou uměleckou, hudební a technickou památkou a jsou udržovány a využívány. V prospektu se nacházejí původní kvalitní cínové píšťaly. Pneumatický hrací stůl stojí bokem k prospektu varhan.
K r. 1582 zde působil varhaník a regenschori Václav z Beckova, r. 1634 byl přijat za měšťana Jáchym Vojtíšek, varhaník z Teplic, a r. 1656 Johann Alexius Makovička, varhaník z Nového Bydžova. R. 1640 se oženil varhaník Jan Petyan s vdovou po bývalém varhaníku, k r. 1680 se připomíná Georg Nagel a počátkem 18. století Franz Kohout. V 19. století se proslavil zejména krásnými improvizacemi varhaník Václav Dolejní, který působil ve funkci do r. 1871.
Nynější klášterní kostel pochází z r. 1683. V r. 1740 byl opraven kůr, na němž bylo zřízeno okno, r. 1747 byl kůr nabílen. Tehdy se zde nalézal pravděpodobně jen malý pozitiv. O varhanách máme určité zprávy až z 19. století, ač již okolo r. 1740 je zde doložen varhaník jménem Johannes. Po renovaci kostela sem r. 1828 postavil kadaňský mistr Gröbl za 170 zl. pedálový pozitiv. Následujícího roku byly varhany štafírovány a kůr ozdoben sochami tří andělů. Nástroj opravoval r. 1853 chebský varhanář Josef Müller, oprava z r. 1861 je anonymní, skříň varhánek byla pak r. 1862 nově natřena olejovými barvami. Dne 7.2.1875 byla dokončena renovace nástroje, kterou provedl mladý Karl Eisenhut z Litoměřic. Jeho práce na díle, značně poškozeném červotočem, byla přítomnými znalci a varhaníky vysoce ceněna.
Témuž mistru byla zanedlouho svěřena i stavba nových varhan, které byly navrženy dne 4.8.1885. Varhany byly vysvěceny již o vánocích 1885. Záruční opravu v r. 1889 provedl Eisenhutův zaměstnanec Vendelín Kostečka.
R. 1905 varhany prohlédl H. Schiffner, který na přání varhaníka změkčil intonaci. Opravu a přepracování rohu kamzičího na osmistopý provedl r. 1912 varhanář Christoph Müller. Po r. 1918 byl do prospektu osazen zinkový principál, pravděpodobně až při celkové přestavbě, navržené r. 1925 Wenzelem Weissem ze Zbuzan. Ten rozdělil vzdušnici na dva manuály, na místo mixtury osadil flétnu 8 a dobrý, raně romantický nástroj zkomolil do oválního a nevýrazného zvukového tvaru. Práce se zdržela varhanářovým onemocněním, dobrozdání mu bylo vystaveno až r. 1932. Tato likvidace Eisenhutovy dispozice je o to překvapivější, že v děkanském kostele týž mistr – a to již o deset let dříve - realizoval změny v opačném smyslu. Opravu v r. 1993 provedl Vít Češpíro, varhanář z Prahy.
Z varhan mistra Eisenhuta se dochovala vkusná pseudoslohová skříň, rozdělená vzdušnice a několik rejstříků.
Křest dítěte: Podmínkou je, aby rodiče poskytovali dostatečnou záruku, že budou dítě křesťansky vychovávat.(alespoň jeden z rodičů musí být pokřtěn). Udělení svátosti křtu u malého dítěte do 6 let je třeba domluvit alespoň měsíc předem. Dítě školního věku se musí zúčastnit pravidelné výuky náboženství.
Křest dospělého: Doba přípravy na křest dospělého trvá asi jeden rok.
Udělování této svátosti ve farnosti je oznámeno vždy s velkým časovým předstihem. Zájemci se musí přihlásit a zúčastnit potřebné přípravy.
Svátost smíření je možno přijmout před každou mší svatou nebo po dohodě s knězem kdykoliv v kostele nebo i na faře.
Svátost pomazání nemocných je udělována v naléhavých případech i v nemocnici, ale lze ji přijmout po dohodě s knězem i v kostele, na faře či v domácím prostředí nemocného.
Zájemci o přijetí svátosti manželství ať se přihlásí na faře nejméně 2 měsíce před zamýšleným termínem sňatku. Podmínkou je, aby alespoň jeden ze snoubenců byl katolicky pokřtěn.
Svátosti Nového zákona ustanovil Kristus a je jich sedm:
Sedm svátostí se týká všech úseků a všech důležitých okamžiků života křesťana. Díky nim se u křesťanů život z víry rodí a vzrůstá, dostává se mu uzdravení i daru poslání. Křest, biřmování a eucharistie jsou svátosti uvedení do křesťanského života. Jsou základem obecného povolání všech Kristových učedníků ke svatosti a k úkolu evangelizovat svět. Tyto svátosti zprostředkují Kristovým učedníkům potřebné milosti, aby mohli žít podle Ducha v tomto životě poutníků, kteří jsou na cestě do vlasti. Věřící, znovuzrození svatým křtem, jsou posíleni svátostí biřmování a potom jsou živeni pokrmem věčného života v eucharistii, takže díky těmto svátostem jsou schopni stále víc a stále lépe okoušet poklady božského života a rozvíjet se až k dosažení dokonalosti lásky.
Svatý křest je základem celého křesťanského života, vstupní branou k životu v Duchu a branou, která otevírá přístup k ostatním svátostem. Křtem jsme osvobozeni od hříchu a znovuzrozeni jako Boží děti, stáváme se Kristovými údy; jsme přivtěleni k církvi a stáváme se účastnými jejího poslání.
Pokřtěný, který je křtem přivtělen ke Kristu, se mu stává podobný. Křest vtiskuje křesťanovi nezrušitelné duchovní znamení (pečeť) jeho příslušnosti ke Kristu. Toto znamení nesmaže žádný hřích, i když hřích zabraňuje, aby křest přinášel ovoce spásy. Křest se uděluje jednou provždy a nemůže být opakován.
„K přijetí křtu je způsobilý každý člověk, a to pouze člověk dosud nepokřtěný.“
Křest je zrozením k novému životu v Kristu. Podle vůle Pána je nezbytný ke spáse, jako sama církev, do níž křest uvádí.
Uvedení do křesťanského života se uskutečňuje třemi svátostmi: křtem, který je začátkem nového života; biřmováním, které jej posiluje; a eucharistií, která živí učedníka Kristovým tělem a krví, aby se jednou stal druhým Kristem.
Ovoce křtu neboli křestní milost je obohacující skutečnost, která zahrnuje:
Křest vtiskuje do duše nezrušitelné duchovní znamení, pečeť, která posvěcuje pokřtěného pro bohopoctu křesťanského náboženství. Pro tuto pečeť nemůže křest být opakován.
Ti, kteří podstoupí smrt pro víru, katechumeni a všichni lidé, kteří pod vlivem milosti, a aniž by znali církev, upřímně hledají Boha a snaží se plnit jeho vůli, mohou být spaseni, i když nepřijali křest.
Již od nejstarších dob byl křest udělován dětem, protože je to milost a Boží dar, který nepředpokládá lidské zásluhy; děti jsou křtěny ve víře církve. Vstup do křesťanského života otevírá přístup k pravé svobodě.
Co se týká dětí zesnulých bez křtu, liturgie církve nás vybízí důvěřovat v Boží milosrdenství a modlit se za jejich spásu.
V případě nutnosti může křtít každý, s podmínkou, že míní konat to, co koná církev, a že lije vodu na hlavu kandidáta se slovy: „Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“
Svátost biřmování tvoří se křtem a eucharistií souhrn „svátostí uvedení do křesťanského života“, jejichž jednotu je nutno uchovávat. Je tedy třeba vysvětlovat věřícím, že tato svátost je potřebná k dovršení křestní milosti. Vždyť „svátost biřmování“ pokřtěné „dokonaleji spojuje s církví a obdařuje zvláštní silou Ducha svatého, proto jsou ještě více povinni šířit a bránit víru slovem i skutkem jako opravdoví Kristovi svědkové“.
Biřmování přináší vzrůst a prohloubení křestní milosti:
Biřmování — stejně jako křest, jehož je dovršením — se uděluje pouze jedenkrát. Vtiskuje totiž do duše nezrušitelné duchovní znamení, „znak“; ten pak je znamením toho, že Ježíš Kristus vtiskl křesťanovi pečeť svého Ducha a přitom ho oděl mocí shůry, aby byl jeho svědkem.
Svátost biřmování může a má přijmout každý pokřtěný, který ji dosud nepřijal. Protože křest, biřmování a eucharistie tvoří jednotný celek, „věřící jsou povinni přijmout tuto svátost ve vhodnou dobu“; bez biřmování a eucharistie je totiž svátost křtu jistě platná, ale uvedení do křesťanského života zůstane nedokončené.
Biřmování, stejně jako křest, vtiskuje do křesťanovy duše duchovní znamení, nezrušitelnou pečeť; proto se tato svátost může přijmout jen jedenkrát za život.
V latinské církvi se tato svátost uděluje až po dosažení věku užívání rozumu a její slavení je obyčejně vyhrazeno biskupovi; tím se vyjadřuje, že tato svátost upevňuje církevní svazky.
Kandidát biřmování (biřmovanec), který dosáhl věku užívání rozumu, má vyznat víru, být ve stavu milosti, mít úmysl přijmout svátost a být připraven vzít na sebe svůj úkol Kristova učedníka a svědka ve společenství církve i v časných záležitostech.
Podstatou obřadu biřmování je pomazání posvátným křižmem na čele pokřtěného doprovázené vkládáním rukou přisluhovatele a slovy: „Accipe signaculum doni Spiritus Sancti“, „Přijmi pečeť daru Ducha svatého“.
Je-li biřmování slaveno odděleně od křtu, jeho spojení s ním je vyjádřeno kromě jiného obnovou křestních slibů.
Eucharistie je „zdrojem a vrcholem celého křesťanského života“.
Středem slavení eucharistie je chléb a víno, které se skrze Kristova slova a skrze vzývání Ducha svatého stanou tělem a krví Krista. Církev, věrná příkazu Pána, koná na jeho památku až do jeho slavného příchodu to, co on vykonal v předvečer svého utrpení: „Vzal chléb …“, „vzal kalich vína …“ Způsoby chleba a vína, které se tajemně staly tělem a krví Krista, i nadále zůstávají znamením daru stvoření. Tak při obětování vzdáváme díky Stvořiteli za chléb a víno, „plod lidské práce“, ale předtím ještě „plod země“ a „plod révy“, dary Stvořitele. V úkonu Melchizedecha, který „obětoval chléb a víno“ (Gn 14,18), vidí církev předobraz své vlastní oběti.
Svaté přijímání Kristova těla a krve zvětšuje v tom, kdo přijímá, spojení s Pánem, odpouští mu všední hříchy a chrání ho před těžkými hříchy. Vzhledem k tomu, že jsou posilovány svazky lásky mezi přijímajícím a Kristem, přijímání této svátosti posiluje jednotu církve, mystického těla Kristova.
Ježíš říká: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky … Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný … zůstává ve mně a já v něm“ (Jan 6,51.54.56).
Eucharistie je památka Kristovy velikonoční oběti, tedy díla spásy, uskutečněného Kristovým životem, smrtí a vzkříšením a zpřítomněného liturgickým úkonem.
Podstatná znamení eucharistické svátosti jsou: pšeničný chléb a víno z vinné révy, na které se svolává požehnání Ducha svatého a nad nimiž kněz pronáší slova proměňování, která vyslovil Ježíš během Poslední večeře: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává … Toto je kalich mé krve …“
Skrze proměňování nastává přepodstatnění chleba a vína v tělo a krev Krista. Pod posvěcenými způsobami chleba a vína je přítomen sám Kristus, živý a oslavený, opravdu skutečně a podstatně, jeho tělo a jeho krev, s jeho duší a s jeho božstvím.
Jako oběť je eucharistie také přinášena na smír za hříchy živých i mrtvých, a proto, abychom dostali od Boha duchovní nebo časná dobra.
Kdo chce přijmout Krista v eucharistickém přijímání, musí být ve stavu milosti. Je-li si někdo vědom, že se dopustil smrtelného hříchu, nesmí přistoupit k přijímání, aniž by předtím dostal rozhřešení ve svátosti pokání.
Svaté přijímání Kristova těla a krve zvětšuje v tom, kdo přijímá, spojení s Pánem, odpouští mu všední hříchy a chrání ho před těžkými hříchy. Vzhledem k tomu, že jsou posilovány svazky lásky mezi přijímajícím a Kristem, přijímání této svátosti posiluje jednotu církve, mystického těla Kristova.
Církev vřele doporučuje věřícím, aby přijímali svaté přijímání, když se účastní eucharistické oběti; ukládá jim to za povinnost alespoň jednou za rok.
Protože v oltářní svátosti je přítomen sám Kristus, jsme povinni ji uctívat kultem adorace. Návštěva Nejsvětější svátosti „je důkazem vděčnosti, znamením lásky a patřičnou uznalostí vůči Kristu Pánu“.
Svátost pokání je liturgickým úkonem jako všechny svátosti. Prvky řádného slavení jsou tyto: pozdrav a požehnání kněze; četba Božího slova, aby se osvítilo svědomí a vzbudila zkroušenost; výzva k lítosti; zpověď, kterou se vyznávají a odhalují hříchy knězi; uložení a přijetí pokání; kněžské rozhřešení; chvála s díkůvzdáním a rozloučení s požehnáním kněze.
HŘÍCH - Hřích je především urážkou Boha, přerušením styků s ním. Zároveň poškozuje společenství s církví. Proto obrácení přináší současně Boží odpuštění a smíření s církví; to vyjadřuje a liturgicky uskutečňuje svátost pokání a smíření. Pouze Bůh odpouští hříchy
Kristus ustanovil svátost pokání pro všechny hříšné členy své církve, především pro ty, kteří upadli do těžkého hříchu po křtu a ztratil tak křestní milost a zasadili ránu církevnímu společenství. Těmto nabízí svátost pokání novou možnost obrátit se a znovu získat milost ospravedlnění. Církevní otcové mluví o této svátosti jako o „druhém břevnu spásy po ztroskotání, zaviněném ztrátou milosti“.
LÍTOST - Lítost zaujímá první místo mezi úkony kajícníka. Je to „bolest ducha a odsouzení spáchaného hříchu, spojené s předsevzetím v budoucnu už nehřešit“. Vyvěrá-li lítost z lásky k Bohu, milovanému nade vše, nazývá se „dokonalá“ lítost nebo lítost z lásky. Taková lítost odpouští všední viny; dosáhne také odpuštění smrtelných hříchů, zahrnuje-li pevné předsevzetí jít ke svátostné zpovědi, jakmile to bude možné. Lítost nazývaná „nedokonalá“ je také Božím darem, hnutím Ducha svatého. Rodí se z úvahy o ošklivosti hříchu nebo ze strachu před věčným zavržením nebo jinými tresty, jež hrozí hříšníkovi (lítost ze strachu). Svědomí je tak pohnuto, že může začít vnitřní vývoj, který se působením milosti dovrší svátostným rozhřešením. Nedokonalá lítost sama o sobě nedosáhne sice odpuštění těžkých hříchů, ale připravuje na jeho přijetí ve svátosti pokání.
POKÁNÍ - Vnitřní pokání je radikální, nové zaměření celého života, návrat, obrácení k Bohu celým srdcem, rozchod s hříchem, odvrácení od zla, spolu s odporem vůči špatným činům, které jsme spáchali. Zároveň s sebou přináší touhu a předsevzetí změnit život s nadějí na Boží milosrdenství a důvěrou v pomoc jeho milosti. Toto obrácení srdce doprovází bolest a spásonosný smutek, který Otcové nazývají útrapy ducha nebo zkroušenost srdce.
Mnohé hříchy ubližují bližnímu. Je třeba všemožně usilovat o nápravu (například vrátit ukradené věci, očistit pověst toho, kdo byl pomluven, poskytnout satisfakci). To vyžaduje prostá spravedlnost. Avšak nadto hřích zraňuje a oslabuje samotného hříšníka, jakož i jeho vztahy k Bohu a k bližnímu. Rozhřešení odstraňuje hřích, ale není lékem na všechno, co hřích uvedl do nepořádku. Hříšník, který byl zbaven hříchu, musí ještě nabýt plného duchovního zdraví. Musí tedy vykonat něco navíc, aby napravil vlastní viny: musí přiměřeným způsobem „zadostiučinit“ nebo „odpykat“ své hříchy. Toto zadostiučinění se také nazývá „pokání“.
„Pokání vede hříšníka k tomu, aby ochotně snášel každé utrpení; v jeho srdci ať je zkroušenost, v jeho ústech vyznání, v jeho skutcích veškerá pokora a plodné zadostiučinění.“
„Veškerá hodnota pokání spočívá v tom, že nás znovu vrací do stavu Boží milosti a poutá nás k Bohu v důvěrném a velkém přátelství.“ Cílem a účinkem této svátosti je tedy smíření s Bohem. Ti, kteří přijímají svátost pokání se zkroušeným srdcem a zbožně, „dosáhnou pokoje a klidného svědomí spolu s velmi hlubokou útěchou ducha“. Svátost smíření s Bohem totiž působí ryzí „duchovní vzkříšení“, vrací důstojnost a životní dobra Božích dětí, z nichž nejcennějším je přátelství s Bohem.
ODPUSTKY - Nauka a praxe odpustků je v církvi úzce spojená s účinky svátosti pokání. „Odpustek znamená, že se před Bohem odpouštějí časné tresty za hříchy, jejichž vina byla zahlazena; je to odpuštění, které náležitě připravený věřící získává za určitých podmínek za pomoci církve, které jako služebnici vykoupení přísluší rozdělovat a používat poklad zadostiučinění Krista a svatých.“ „Odpustek je částečný nebo plnomocný podle toho, zda částečně nebo úplně osvobozuje od časného trestu za hříchy.“ „Každý věřící může získat … odpustky buď sám pro sebe, nebo pro zemřelé na způsob přímluvy.“ Abychom pochopili tuto nauku a tuto církevní praxi, je třeba si uvědomit, že hřích má dvojí následek. Těžký hřích nás zbavuje společenství s Bohem, a tím nás činí neschopnými dosáhnout věčného života; být zbaven věčného života se nazývá „věčný trest“ za hřích. Na druhé straně každý hřích, i všední, vyvolává zhoubné lpění na tvorech, které musí být očištěno, buď zde na zemi, nebo po smrti, ve stavu, jenž se nazývá očistec. Toto očišťování zbavuje toho, co se nazývá „časný trest“ za hřích. Tyto dva tresty nelze pojímat jako nějaký druh pomsty, kterou Bůh postihuje hříšníka zvenčí, nýbrž jako důsledky vyplývající ze samé podstaty hříchu. Obrácení, jež pochází z vroucí lásky, může dosáhnout naprostého očištění hříšníka, takže už nezůstává žádný trest. Odpuštění hříchů a obnovení společenství s Bohem přinášejí prominutí věčných trestů za hřích. Nicméně zůstávají časné tresty za hřích. Křesťan se má snažit přijímat tyto časné tresty za hřích jako milost tím, že trpělivě snáší utrpení a zkoušky všeho druhu, a jednoho dne tím, že se klidně postaví tváří v tvář smrti; má usilovat o to, aby úplně svlékl „starého člověka“ a oblékl „nového člověka“ prostřednictvím skutků milosrdenství a lásky, jakož i modlitbou a různými kajícími úkony.
Odpuštění hříchů, spáchaných po křtu, se uděluje prostřednictvím příslušné svátosti, nazývané svátost obrácení, svátost zpovědi, svátost pokání nebo svátost smíření.
Kdo hřeší, zraňuje Boží vznešenost a lásku, svou vlastní důstojnost člověka, který byl povolán k tomu, aby byl Božím dítětem, i duchovní zdraví církve, jejímž živým kamenem má být každý křesťan.
Z hlediska víry není horší zlo než hřích; nic nemá zhoubnější důsledky pro samotné hříšníky, pro církev a pro celý svět.
Vrátit se do společenství s Bohem, když jsme ho ztratili hříchem, je proces, na jehož počátku je milost Boha plného milosrdenství a starostlivého o spásu lidí. Je třeba prosit o tento vzácný dar jak pro sebe, tak i pro druhé.
Návrat k Bohu, nazývaný obrácení a lítost, zahrnuje bolest a odpor ke spáchaným hříchům a pevné předsevzetí v budoucnu už nehřešit. Obrácení se tedy týká minulosti i budoucnosti a žije z naděje na Boží milosrdenství.
Svátost pokání se skládá ze tří úkonů kajícníka a z rozhřešení kněze. Úkony kajícníka jsou: lítost, zpověď nebo vyznání hříchů knězi, dále předsevzetí vykonat zadostiučinění i skutky uložené za pokání.
Lítost (nazývaná také kajícnost) má být inspirována důvody vyvěrajícími z víry. Vzniká-li lítost z lásky k Bohu, říká se jí „dokonalá“; má-li základ v jiných důvodech, nazývá se „nedokonalá“.
Kdo chce dosáhnout smíření s Bohem a s církví, musí vyznat knězi všechny těžké hříchy, které ještě nevyznal a na něž si po pečlivém zpytování svědomí vzpomíná. I když zpověď všedních hříchů není sama o sobě nutná, církev ji přesto důtklivě doporučuje.
Zpovědník ukládá kajícníkovi vykonání určitých úkonů „zadostiučinění“ nebo „pokání“, aby napravil škodu způsobenou hříchem a choval se zase tak, jak se sluší na Kristova učedníka.
Pouze kněží, kteří dostali od církevní autority moc rozhřešovat, mohou odpouštět hříchy ve jménu Krista.
Duchovní účinky svátosti pokání jsou:
Individuální a úplná zpověď těžkých hříchů s následujícím rozhřešením zůstává jediným řádným prostředkem smíření s Bohem a s církví.
Prostřednictvím odpustků mohou věřící získávat pro sebe, ale i pro duše v očistci prominutí časných trestů, následků hříchů.
Nemoc a utrpení vždy patřily k nejvážnějším problémům, které podrobují lidský život zkoušce. V nemoci člověk zakouší vlastní bezmocnost, vlastní meze a svou ohroženost. Každá nemoc nám může dát zahlédnout smrt. Nemoc může vést k úzkosti, k uzavření se do sebe, někdy dokonce k zoufalství a vzpouře proti Bohu. Může však také napomáhat člověku k větší zralosti, pomoci mu rozlišit v jeho životě, co není podstatné, aby se zaměřil na to, co je důležité. Velmi často nemoc vyvolává hledání Boha a návrat k němu.
Zvláštní dar Ducha svatého - základní milostí této svátosti je milost útěchy, pokoje a odvahy, aby člověk překonal potíže, které působí vážná nemoc nebo slabost stáří. Tato milost je darem Ducha svatého, který obnovuje důvěru a víru v Boha a posiluje proti pokušením zlého ducha, to je proti pokušením malomyslnosti a úzkosti před smrtí. Tato podpora Pána prostřednictvím síly jeho Ducha chce přivést nemocného k uzdravení duše, ale i těla, je-li to Boží vůle. Kromě toho, „jestliže se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno“ (Jak 5,15). Spojení s Kristovým utrpením - skrze milost této svátosti dostává nemocný sílu a dar spojit se mnohem důvěrněji s Kristovým utrpením: je jistým způsobem posvěcen, aby přinášel plody připodobněním k výkupnému utrpení Spasitele. Utrpení, následek dědičného hříchu, dostává nový smysl: stává se účastí na Ježíšově spasitelném díle.
Cílem svátosti pomazání nemocných je udělit zvláštní milost křesťanu, který zakouší těžkosti v důsledku těžké nemoci nebo stáří.
Vhodný okamžik k přijetí svatého pomazání nadchází, když se věřící začíná dostávat do nebezpečí smrti pro nemoc nebo pro stáří.
Křesťan může přijmout svaté pomazání, kdykoliv těžce onemocní, a stejně tak po prvním přijetí, kdykoliv se nemoc zhorší.
Svátost pomazání nemocných mohou udělovat pouze kněží a biskupové; při jejím udělování používají olej posvěcený biskupem nebo, v případě potřeby, tím knězem, který uděluje svátost.
Podstatné při slavení této svátosti je mazání olejem na čele a na rukou nemocného; mazání se doprovází liturgickou modlitbou celebrujícího kněze, který vyprošuje zvláštní milost této svátosti.
Zvláštní milost svátosti pomazání nemocných má tyto účinky:
Kněžství je svátost, skrze kterou pokračuje v církvi nadále až do konce časů poslání, které Kristus svěřil svým apoštolům; je to tedy svátost apoštolské služby. Člení se ve tři stupně: biskupství, kněžství a jáhenství.
Kněžství je služebné. „Tento úkol, který Pán svěřil pastýřům svého lidu, je skutečné sloužení.“ Kněžství je zcela zaměřeno na Krista a na lidi. Naprosto závisí na Kristu a na jeho jediném kněžství a bylo ustanoveno ve prospěch lidí a společenství církve. Svátost kněžství uděluje „posvátnou moc“, a to právě moc Kristovu. Měřítkem pro výkon takové autority musí tedy být vzor Krista, který se z lásky stal posledním a služebníkem všech. „Pán výslovně zdůraznil, že péče o jeho stádce je důkaz lásky k němu.“
Služebné kněžství nemá jen úkol zastupovat Krista — hlavu církve před shromážděním věřících; kněz také jedná jménem celé církve, když přednáší Bohu modlitbu církve a především když přináší eucharistickou oběť.
Církev uděluje svátost kněžství pouze pokřtěným mužům, jejichž schopnosti pro výkon služby byly náležitě prošetřeny a uznány. Odpovědnost a právo povolat někoho, aby přijal svěcení, přísluší církevní autoritě.
V latinské církvi se svátost kněžství uděluje obvykle pouze těm kandidátům, kteří jsou ochotni svobodně přijmout celibát a kteří veřejně projeví svou vůli zachovávat jej z lásky k Božímu království a ke službě lidem.
Udělovat svátost kněžství ve třech jeho stupních je vyhrazeno biskupům.
„Manželský svazek, kterým muž a žena mezi sebou vytvářejí nejvnitřnější společenství celého života, zaměřené svou přirozenou povahou na prospěch manželů a na zplození a výchovu dětí, je mezi pokřtěnými povýšen Ježíšem Kristem na svátost.“
Hlavními osobami manželské smlouvy je pokřtěný muž a pokřtěná žena, svobodní k uzavření manželství, kteří dobrovolně vyjádří svůj souhlas. „Být svobodný“, to znamená:
Církev považuje vzájemný souhlas novomanželů za nezbytný prvek, kterým je „manželství vytvářeno“. Chybí-li souhlas, manželství neexistuje.
Souhlas je „lidský úkon, jímž se manželé vzájemně sobě dávají a přijímají“: „Přijímám tě za manželku“ — „Přijímám tě za manžela.“ Tento souhlas, který svazuje oba manžele, nachází své naplnění ve skutečnosti, kdy se stávají „jedním tělem“.
Souhlas musí být úkonem vůle každého z partnerů uzavírajících smlouvu, bez jakéhokoliv násilí nebo těžkého donucování zvenčí. Žádná lidská moc nemůže tento souhlas nahradit. Chybí-li taková svoboda, pak je manželství neplatné.
Kněz (nebo jáhen), který asistuje slavení manželství, přijímá jménem církve souhlas novomanželů a uděluje požehnání církve. Přítomnost služebníka církve (a také dvou svědků) viditelně vyjadřuje, že manželství je veřejný životní stav v církvi.
Aby souhlas novomanželů byl svobodným a odpovědným úkonem a manželská smlouva měla pevné a trvalé lidské i křesťanské základy, má zásadní důležitost příprava na manželství. Přednostní cestou této přípravy zůstává příklad a poučování od rodičů a rodin. Úloha pastýřů a křesťanského společenství jako „Boží rodiny“ je nezbytná pro předávání lidských a křesťanských hodnot manželství a rodiny, a to tím více, že v naší době mnoho mladých lidí zakouší následky rozvrácených rodin, které už toto uvedení dostatečně nezajišťují: „Mladé lidi je třeba vhodně a včas poučit — a to převážně už v rodině — o důstojnosti, úloze a praxi manželské lásky, aby nabyli úcty k čistotě a mohli v příhodném věku po čestně prožitém období zasnoubení vstoupit do manželství.“
„Z platného manželství vzniká mezi manželi svazek svou povahou trvalý a výlučný; kromě toho v křesťanském manželství jsou manželé zvláštní svátostí posíleni a jakoby posvěceni pro povinnosti a důstojnost svého stavu.“
Manželské pouto tedy stanovil sám Bůh, takže platné a dokonalé manželství mezi pokřtěnými nemůže být nikdy rozloučeno. Toto pouto, které pochází ze svobodného lidského činu manželů a z dokonání manželství, je už neodvolatelné a dává vznik smlouvě ručené věrností Boha. Církev nemá moc vyslovit se proti tomuto uspořádání Boží moudrosti.
Láska manželů ze své přirozenosti vyžaduje jednotu a nerozlučitelnost jejich společenství, jež zahrnuje celý jejich život: „Už tedy nejsou dva, ale jeden“ (Mt 19,6), „Jsou povoláni stále zvětšovat svou jednotu věrností, s jakou denně plní svůj manželský slib vzájemného úplného sebeodevzdání.“ Toto lidské společenství je utvrzováno, očišťováno a vedeno k dokonalosti skrze společenství s Ježíšem Kristem dané ve svátosti manželství. Prohlubuje se životem společné víry a společně přijímanou eucharistií.
Manželská láska ze své přirozenosti vyžaduje od manželů neporušitelnou věrnost. Je to důsledek toho, že se manželé sobě navzájem darovali. Láska chce být definitivní. Nemůže být „až do nového rozhodnutí“. „Toto důvěrné sjednocení, jakožto vzájemné darování se dvou osob, a také dobro dětí vyžaduje úplnou manželskou věrnost a důrazně požaduje jejich nerozlučnou jednotu.“
Jejím nejhlubším zdůvodněním je věrnost Boha jeho smlouvě a Krista jeho církvi. Svátost manželství opravňuje manžele, aby představovali takovou věrnost a vydávali o ní svědectví. Svátost dává nerozlučitelnosti manželství nový a hlubší význam.
Manželské smlouvě, kterou muž a žena uzavírají mezi sebou důvěrné společenství života a lásky, položil základy Stvořitel a vybavil ji jejími vlastními zákony. Svou povahou je zaměřena na dobro manželů stejně jako na plození a výchovu dětí. Kristus Pán ji u pokřtěných povýšil k důstojnosti svátosti.
Svátost manželství je znamením jednoty Krista a církve. Dává manželům milost milovat se láskou, jakou Kristus miloval církev; tak milost svátosti zdokonaluje lidskou lásku manželů, zpevňuje jejich nerozlučitelnou jednotu a posvěcuje je na pouti k věčnému životu.
Manželství se zakládá na souhlasu těch, kteří uzavírají manželskou smlouvu, to je na vůli se navzájem a definitivně odevzdat jeden druhému s cílem žít společenství věrné a plodné lásky.
Protože manželství zařazuje manžele do veřejného životního stavu v církvi, je třeba, aby se slavilo veřejně v rámci liturgického slavení, za přítomnosti kněze (nebo kvalifikovaného svědka církve), svědků a shromáždění věřících.
Jednota, nerozlučitelnost a otevřenost k plodnosti jsou podstatné pro manželství; polygamie (mnohoženství) je neslučitelná s jednotou manželství; rozluka odděluje, co Bůh spojil; odmítání plodnosti zbavuje manželský život „nejvzácnějšího daru“, dítěte.
Nový sňatek rozloučených, dokud ještě žije právoplatný(á) manžel(ka),porušuje Boží plán i zákon, kterému učil Kristus. Tito znovu oddaní rozloučení nejsou odloučeni od církve, avšak nemohou přistupovat k přijímání eucharistie. Budou žít svůj křesťanský život zvláště tím, že budou vychovávat své děti ve víře.
Křesťanský domov je místem, kde se děti poprvé dovídají o víře. Proto je rodinný domov právem nazýván „domácí církví“, společenstvím milosti a modlitby, školou lidských ctností a křesťanské lásky.
zdroj: www.katechismus.cz (zde naleznete více)
Liturgický kalendář bude u jmenovaných svátků uvádět: „Zasvěcený svátek“ nebo „Doporučený svátek“
(Rozhodnutí České biskupské konference o církevních přikázáních, svátcích a postech ze dne 4.7.2005)
Vyjadřuje Boží vůli a jeho plnění přináší člověku vnitřní pokoj. Vůli Boží nám oznamuje:
Jsme povinni jednat podle svého svědomí.
Bůh nám pomáhá svým Zjevením správné životní cesty. Především je to:
Nauka Kristova je vyjádřena dvěma hledisky: Pravda a Láska.
Pravda: Pravdu přijmout a podle ní zařídit svůj život, i za cenu oběti. Pravdu lze získat jen celou osobností, vyladěnou do akordu lásky.
Láska: Nutno vyladit srdce na lásku. Celá mravouka je vyjádřena v příkaze: Milovat budeš Boha nade všecko a bližního jako sám sebe.
Láska k Bohu: projevuje se jako nadšení pramenící z obdivu, úcty a sklonění se před Bohem.
Láska k bližnímu znamená: Povznášet milovaného na vyšší úroveň, čili zušlechťovat jeho a tím i sebe; odpouštět, obětovat se.
Přátelství s Bohem (odborně řečeno milost posvěcující) jakožto trvalý stav. Je to nejvyšší hodnota. Zasloužil nám Ježíš Kristus svou obětí. Ten ustanovil viditelné úkony, při nichž nám Duch Svatý pro Kristovy zásluhy milost Boží uděluje nebo rozmnožuje. Jsou to svátosti, je jich sedm:
Boží pomoc se projevuje jako vlité ctnosti. Je to určitá snadnost konat dobro. A dále jako DARY DUCHA SVATÉHO. Bůh jimi působí v člověku k vyřešení základních problémů, a to:
Církev je rodina Kristova, je tajemné tělo, kde hlavou je Kristus, a my jsme údy. Náměstkem Kristovým, viditelnou hlavou je Petr – papež.
Posláním církve je učit, posvěcovat a vést lidi k věčnému cíli.
Známky pravé Církve jsou: jednota, svatost, apoštolskou, všeobecnost.
V člověku je náklonnost ke zlému, která se projevuje jako:
Sedm hlavních hříchů: pýcha, lakomství, smilstvo, závist, nestřídmost, hněv, lenost.
Je nutná stálá pohotovost a boj v pokušení. Vítězstvím v pokušení se upevňuje ctnost, prohrou nastává hřích. Těžký hřích je ztráta Božího přátelství, tedy smrt přátelství. Proto smrtelný hřích.
V úsilí o dokonalost je třeba především usilovat o hodnoty, které se v evangeliu přikazují:
Ctnosti vhledem k Bohu se nazývají božské. Jsou tři:
Ctnosti vzhledem k sobě a k bližnímu se nazývají mravní. Základní jsou čtyři:
Mravní ideál možno vyjádřit hesly: čistota – pokora – láska, ukázněnost – rozhodnost – opravdovost, kajícnost – apoštolát – oběť smíru.
Plody činnosti Ducha svatého v člověku: Pokoj – radost – láska, tichost – přívětivost – dobrotivost, věrnost – střídmost – trpělivost.
Vikariát: | Louny |
Okres: | Louny |
Zřízena cca 1000, v době utrakvistické povýšena na děkanství, matriky od r. 1616 | |
Děkanský Kostel: | Nanebevzetí P. Marie (Žatec) |
Filiální kostel: | Korunování P. Marie (Žatec) |
Filiální kostel: | sv. Václava (Žatec) |
Hřbitovní kostel: | kaple sv. Antonína Paduánského (Žatec) |
Kaple sv. Kříže | |
Obecní: | kaple sv. Anny (Bezděkov) |
Do farnosti patří: | Žatec – Saaz, Bezděkov – Bezděk, Velichov – Welchau, Záhoří - Dreihof |
KATALOG DIECÉZE LITOMĚŘICKÉ 1997, biskupství litoměřické
KOSTEL NANEBEVZETÍ P. MARIE
Dějiny a historie
Původně románský, doložen r. 1004 a 1206, z něho dvouvětvé průčelí; dnešní je s největší pravděpodobností z 2. třetiny 14. stol. (na stavbě se pracovalo r. 1336); r. 1380 položeny základy ke zvonici; v l. 1724 – 28 postavena kaple sv. Jana Nepomuckého; po požáru r. 1738 postaveno barokní západní průčelí, patrně r. 1740; zvonice postavena v l. 1770 – 73 stavitelem P. Loschem; r. 1840 nově pokryta zvonice a její vnějšek restaurován; v r. 1840 poškozena požárem část klenby kostela, poté obnovena zednickým mistrem A. Grimmem; v r. 1857 celý vnějšek kostela nově omítnut; helmy západních věží postaveny za vedení fr. Tipmanna. V r. 1897 doplněny v lodi hlavice a pásy žeber, zvýšen jižní portál a zřízena tu gotická klenba, postavena kruchta, zvětšena některá kostelní okna, obnovena kaple sv. Jana Nepomuckého a postaven vstupní oblouk ke kapli sv. Jana Nepomuckého.
V letech 1993 a 1994 celý vnějšek kostela nově omítnut. Další a poslední náročná renovace vnitřních prostor chrámu (nová elektroinstalace, malování interiéru včetně klenby) byla provedena v letech 2004 - 2007, kdy po třech letech dne 3.6.2007 byl děkanský kostel znovu otevřen.
Architektura a tvarosloví
Síňové gotické trojlodí s užšími bočními loďmi, s polygonálním presbytářem s předsíní po jižní a sakristií po severní straně a s barokním západním dvouvětvým průčelím. Po jižní straně kostela zvonice. Trojlodí a presbytář členěny opěráky, portály a vysokými hrotitými okny s kružbami; západní průčelí, s portálem v ose, sevřeno dvěma věžemi po stranách a ukončeno trojúhelníkovým štítem. Zvonice členěná na nárožích vysokým pilastrovým řádem a kryta cibulovitou bání.
Presbytář sklenut křížovými žebrovými klenbami a v závěru dosedají žebra paprsčitě na svazkovité přípory; trojlodí s vestavěnou kruchtou, děleno válcovými pilíři a sklenuto křížovými klenbami na žebrech, které dosedají na konzoly.
Kaple sv. Jana Nepomuckého připojená k jihozáp. nároží kostela, je polygonální, členěná na nárožích zevně i uvnitř pilastry a sklenutá kupolí s lucernou; předsíně sklenuty křížovými žebrovými klenbami.
Nástěnné malby v presbytáři a na kruchtě od L. Reimbotha; v kupoli kaple sv. J. Nepomuckého freska se scénami ze života sv. Jana Nepomuckého od J. A. Czetsche (Gensche ?) z r. 1746; fragment nástěnné malby na archivoltách vnějšího jižního portálu je v dnešní podobě dílem opravy z 19. stol.; sklomalby v oknech vznikaly od konce 19. stol., podle návrhu prof. Bauma provedla firma Tschörner.
Hlavní oltář se sochami sv. Petra a Pavla, Norberta, Augustina, Zikmunda a Václava raně barokní od V. Styrla z r. 1670, obraz Nanebevzetí P. Marie od A. Stevense ze Steinifelsu z r. 1668 (restaurován v r. 1838 ve Vídni), v oltářních nástavcích obrazy sv. Norberta a Boha Otce od neznámých autorů; oltář sv. Anny pseudogotický s barokním obrazem sv. Anny, patrně ze starého oltáře z r. 1699; oltář sv. Kateřiny pseudogotický, s raně barokním obrazem Stětí sv. Kateřiny, patrně ze starého oltáře z r. 1661; oltář Panny Marie Bolestné pseudogotický, s barokním obrazem P. Marie Bolestné z r. 1737 (ze starého oltáře); oltář Nesvětější Trojice pseudogotický s obrazem od V. Kandlera (r. 1866 uváděný jako nový). Na pilířích v lodi raně barokní sochy od V. Styrla: sv. Kryštof z r. 1664, sv. Vít z r. 1665, Madona z r. 1664, sv. Josef z r. 1664, sv. Zikmund z r. 1665; sousoší Kalvarie od stejného autora z r. 1666, raně barokní, v životní velikosti na novém podstavci (na soklu nápis vztahující se k padlým v 1. Světové válce). Do ostění západního portálu vezděn románský reliéf sv. Petra z 1. pol. 13. stol. Kazatelna z doby kolem r. 1890, obnovena r. 1936; cínová barokní křtitelnice od J. Götzera z r. 1716; varhany od firmy Schiffner z Prahy z 19. stol.;
Křížová cesta (z let 1949 – 1950) je provedena v lipovém dřevě, zlacená, každé zastavení má v horní části kruhový díl s číslem zastavení a křížkem, celý tento díl je zlacen plátkovým zlatem. Řezbářské práce provedl akad. sochař František Rada, zlatnické práce a polymety prováděl mistr Ladislav Kozány z Jihlavy. O realizaci křížové cesty se zasloužil žatecký děkan Josef Gerlak Mazal a Jan Bedřich, bankovní úředník. Oba jsou věrně vyobrazeni na posledním 14. zastavení (Josef z Arimatie a Nikodém).
BUDOVA DĚKANSTVÍ čp. 133
Z první třetiny 18. stol., upravena v 2. pol. 18. stol., s pozdně klasicistním průčelím, v chodbě byly nástěnné výjevy ze života sv. Jana Nepomuckého od S. Noseckého, z nich devět zachováno.
KLÁŠTERNÍ KOSTEL KORUNOVÁNÍ P. MARIE
Dějiny a historie
Již během sporu o umístění kláštera, který byl řešen až v Římě, byli vysláni v r. 1675 do Žatce čtyři první kapucíni a založili zde tzv. řádový hospic. Souhlas se stavbou dala žatecká obec pod podmínkou, že se kapucíni sami vypořádají s majiteli stavenišť a že stavba bude celá provedena na náklady dobrodinců, bez nároků na příspěvky města. Velkou část stavby financovala Ludmila Eva Františka, hraběnka Krakovská z Kolovrat.
Od dvacátých let 19. století byly zahájeny zásadní úpravy, které s přestávkami trvaly až do počátku 20. století. Výsledkem je současná podoba konventu i kostela. V osmdesátých letech 19. století také začali kapucíni části budovy i zahrady pronajímat (výčep vína, později i fotoateliér).
Klášter byl zrušen v r. 1950 a po dlouhá léta sloužil jako domov důchodců. I ten zde však byl v osmdesátých letech 20. stol. zrušen a od té doby není budova kláštera využívána.
V polovině 90. let 20. stol. byla opravena fasáda klášterního kostela a položena nová kameninová střešní krytina.
Architektura a tvarosloví
Kostel je raně barokní z l. 1676 – 83. Jednolodní, s pravoúhlým presbytářem se sakristií a s kaplí po severní straně lodi. Hlavní průčelí hladké, ukončené trojúhelníkovým štítem; v ose portál a nad ním reliéf Stigmatizace sv. Františka. Presbytář sklenut valenou klenbou, loď sklenuta valenou klenbou s lunetami, dosedajícími na ploché pilastry; dřevěná kruchta.
Hlavní oltář raně barokní, kolem r. 1683, s postranními brankami, uprostřed obraz Korunování P. Marie, po stranách sochy sv. Václava a sv. Ludmily; oltáře sv. Františka a sv. Antonína Paduánského barokní, s obrazy světců z doby kol. r. 1700; oltář Sv. rodiny rokokový, z doby kol. r. 1750; oltář sv. Josefa v postranní kapli s barokním obrazem světce z 1. desetiletí 18. stol., postranní obrazy sv. Jáchyma a Anny a obraz Boha Otce v nástavci barokní, od J.J. Heinsche z l. 1705 – 10; na jižní stěně kazatelna s luisézními motivy; barokní varhany.
KOSTEL SV. VÁCLAVA
Raně barokní, z 2. pol. 17. stol. K lodi téměř čtvercové, z hrázděného zdiva se pojí presbytář téže šíře, uzavřený dvěma stranami trojúhelníka. Presbytář sklenut valenou klenbou s lunetami a hřebínky, triumfální oblouk půlkruhový, se seseknutou hranou a římsou, v lodi nový dřevěný strop.
UMĚLECKÉ PAMÁTKY ČECH 4 (T/Ž), Academia, Praha 1982; jiné zdroje
KOSTEL SV. ANTONÍNA PADUÁNSKÉHO
KAPLE SV. ANNY
Z r. 1823, renovována v r. 1948; obdélná, s konkávně vyhloubenými východními nárožími. Uvnitř strop a dřevěná kruchta. Oltář raně barokní z 3. Čtvrtiny 17. stol. s boltcovou ornamentikou; malovaná okna z r. 1905; obraz sv. Norberta z 1. pol. 19. stol.
UMĚLECKÉ PAMÁTKY ČECH 1 (A/J), Academia, Praha 1977
Vikariát: | Louny |
Okres: | Louny |
Plebánie před r. 1357, fara obnovena r. 1772, matriky od r. 1653 | |
Farní kostel: | Všech svatých (Libočany) |
Do farnosti patří: | Libočany - Libotschan, Hůrky - Horkau (zaniklá osada/obec) |
KATALOG DIECÉZE LITOMĚŘICKÉ 1997, biskupství litoměřické
KOSTEL VŠECH SVATÝCH
Z. l. 1749 – 69. Rokokový, jednolodní, se čtvercovým, vně trojbokým presbytářem, obdélnou sakristií po jižní straně a s dvouvětvým tříosým západním průčelím, v půdorysu zvlněným, členěným pilastry a bohatou rokajovou výzdobou. Presbytář zaklenut plackou, loď složitou plackovitou klenbou, sakristie plochostropá. Pilíře lodi členěny svazky pilastrů s úseky kladí; zvlněná kruchta. Původní rokoková polychromie vnitřku (stěny, pilíře, okenní ostění, poprseň kruchty a oratoře), freska na klenbě presbytáře a lodi s výjevy ze života světců a iluzivní architektura hlavního oltáře od malíře J. V. Tschöppera z doby kolem r. 1771.
Kolem kostela hřbitovní zeď, v ní hranolové pilíře s koulemi a jednoduché pilířové brány.
V současné době probíhá rekonstrukce kostela.
UMĚLECKÉ PAMÁTKY ČECH 2 (K/O), Academia, Praha 1978
Vikariát: | Louny |
Okres: | Louny |
Plebánie před r. 1186, znovu ustavena r. 1858, matriky od r. 1679 | |
Farní kostel: | sv. Václava (Radíčeves) |
Obecní: | kaple Anděla Strážného (Čeradice) |
Do farnosti patří: | Radíčeves – Reitschowes, Čeradice – Tčeraditz, Milčeves – Miltschowes, Milošice – Miloschitz, Nová Železná - Neuschöllesen (zaniklá osada/obec) |
KATALOG DIECÉZE LITOMĚŘICKÉ 1997, biskupství litoměřické
KOSTEL SV. VÁCLAVA
Pozdně gotický, zevně barokní, jednolodní, obdélný, presbytář pětiboce uzavřený s opěráky, po severní straně sakristie s gotickým portálem; v západní, v baroku prodloužené části hranolová věž, vyrůstající ze střechy; před průčelím nízká barokní předsíň. Presbytář sklenut žebrovým křížem a paprsčitou klenbou v závěru, na drobné jehlancové konzoly; triumfální oblouk hrotitý, oboustranně zkosený; loď plochostropá, kruchta oddělena v přízemí i patře arkádami o třech pilířích.
Na bývalém hřbitově při jižní ohradní zdi několik pozdně klasicistních pomníků: náhrobek Marie Hauskové – s truchlícím géniem, sign. V. Prachner, 1825; náhrobek Josefa Hausky, sign. Ferd. Pischelt, Prag 1836; náhrobek Václava Wolframa, rektora Karlovy university (+ 1839), výklenková architektura se sarkofágem s tympanem, sign. Ferd. Pischelt; náhrobek rodiny Zulegerovy, sign. A. Bauer 1881, z Teplic.
SOCHA SV. JANA NEPOMUCKÉHO
Před vchodem na hřbitov – barokní, z r. 1718.
UMĚLECKÉ PAMÁTKY ČECH 3 (P/Š), Academia, Praha 1980
KAPLE SV. ANDĚLŮ STRÁŽNÝCH
Postavená r. 1856, obdélná s trojbokým závěrem, v západním průčelí nad vstupní částí věžička. Oltář s obrazem Anděla strážce, sign. J. Sternenfels z Chomutova 1854.
UMĚLECKÉ PAMÁTKY ČECH 1 (A/J), Academia, Praha 1977
Vikariát: | Louny |
Okres: | Louny |
Před r. 1384 plebánie, r. 1785 lokálie, r. 1802 obnovena fara, matriky od r. 1785 | |
Farní kostel: | sv. Václava (Staňkovice) |
Obecní: | kaple Bolestné P. Marie (Tvršice) |
Do farnosti patří: | Staňkovice – Stankowitz, Rybňany – Ribnian, Selibice – Sellowitz, Tvršice – Twerschitz, Zálužice – Saluschitz |
KATALOG DIECÉZE LITOMĚŘICKÉ 1997, biskupství litoměřické
KOSTEL SV. VÁCLAVA
Původně gotický, z 15. stol., loď nově postavena r. 1606, v 18. stol. kostel zbarokizován. Jednolodní, obdélný, s obdélným, pětiboce ukončeným presbytářem a s věží a předsíní v západním průčelí. Průčelí tvoří věž, krytá cibulovou bání, s pilastry v nárožích a okny se supraportou se segmentovou římsou; před křídlatými zdmi věže barokní plastiky sv. Václava a sv. Ondřeje z doby kol. r. 1725. Představěná předsíň pravoúhlá, se zaobleným nárožím, členěna pilastry a ukončena nízkým atikovým pásem s trojúhelníkovým štítem. Presbytář zaklenut křížovou žebrovou klenbou, v jeho závěru původní kruhové okno s kružbou, na severní straně gotický sanktuář; v lodi strop s malovaným výjevem „Ježíš u Jakubovy studně“ od Schramma z r. 1797a dřevěná zvlněná kruchta; sakristie sklenutá valenou klenbou s lunetami, podvěží křížovou hřebínkovou klenbou.
FARA
Pozdně barokní z r. 1787, nově adaptována; obdélná, jednopatrová.
UMĚLECKÉ PAMÁTKY ČECH 3 (P/Š), Academia, Praha 1980
KAPLIČKA BOLESTNÉ P. MARIE
S malou plackovou klenbou.
UMĚLECKÉ PAMÁTKY ČECH 4 (T/Ž), Academia, Praha 1982
KAPLE SV. JANA NEPOMUCKÉHO
Na jižním okraji vsi, z 19. stol., čtvercová, s valenou klenbou.
UMĚLECKÉ PAMÁTKY ČECH 4 (T/Ž), Academia, Praha 1982
VARHANÍK
M i r o s l a v R y s k a
email: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
mob.: +420 721 896 974
privat
Otakara Březiny 2150
438 01 Žatec 1
Farní charita v Žatci provozuje Charitní šatník. Zde se vybírá především ošacení, které se dále distribuuje potřebným. Na provoz finančně přispívá Město Žatec ze svého rozpočtu.
Adresa provozovny: Havlíčkovo nám. 2127, 438 01 Žatec (věžák u Moskvy)
provozní doba v úterý: 15.30 – 17.30