Na nebeských nivách, když se zima blíží,

všechny svaté v srdcích velká starost tíží.

Mnohému to nedá spáti ani v noci,

inu, není divu, vždyť je před Vánoci.

 

Již jen zbývá doba, zcela jenom krátká,

co již budou slavit příchod Jezulátka.

Ó, to bude krása, všude plno svíček,

svatí budou všichni klečet u jesliček.

 

Potom přijdou v řadě, před Děťátko Boží,

do ručky mu každý malý dárek vloží.

Ó, to bude rušno na nebeské pláni.

Každý spěchá v koutek někam do ústraní.

A když vůkol nikým pozorován není,

chystá Ježíškovi malé překvapení.

 

Petrovi se přes tvář občas úsměv mihne,

„však mě letos nikdo dárkem nepředstihne“.

Zlatou loďku letos pro Ježíška chystá,

bude mít z ní radost velkou dozajista.

  

Martin teplý pláštík, Kryšpín zase boty,

Cecílie a sbor panen – písně rajské noty.

A tu svatí z českých luhů - v důvěrném se radí kruhu,

co by letos na památku darovali Jezulátku.

 

Solunští dva bratři starší - přijdou s dvěma slabikáři,

svatý Václav přes půl klína - nasype mu hrozny vína.

Svatý Jan zas velmi hravě - chytil štiku ve Vltavě.

Vojtěch se už připravuje, jak svůj chorál zanotuje,

Ludmila šál z teplé vlny - na krk pletla týden celý.

Anežka, ta naše milá, beránka mu připravila.

 

Což ti starší – ti si vědí rady,

Neboť dlouhou řadu let jsou tady.

Ale ti, co letos přišli, ti se mnoho napřemýšlí

co by Ježíškovi dali a čím radost udělali.

Zvláště je tu nová - Terezička Ježíškova,

která teprv před nedávnem 

v ráj se vznesla přímým tělem.

A tu svatí nedočkavě - přemítají ve své hlavě,

vyslýchají andělíčky – jaký dar je Terezičky.

 

Andělíčci rámě krčí – Terezka jak ryba mlčí.

Na obloze hvězdy jiskří – měsíc svítí krajem,

rajská hudba andělíčků – šumí celým rájem.

 

Vprostřed září v moři svíček – krásná štíhlá jedle,

zlaté jesle pro Ježíška připraveny vedle.

V tom slyš, zvony z věže dole znějí slavným tónem,

svatí v nebi na kolena klekají si honem.

 

Deset minut, čtvrthodinu, míjí v trapném tichu,

zmlkla hudba, na všech tvářích starost místo smíchu.

Svatý Petr rozhorleně mne si staré čelo,

„Jistě na nás Jezulátko letos zapomnělo“.

Svaté Máří Magdaléně chví se bolest v hlase,

„Jistě naše Jezulátko ztratilo se zase“.

 

Na to andělíčci nabízí se s chutí,

že se snesou dolů rychle na peruti.

A najdou-li někde Božské smavé dítě,

v náručí je vezmou, přiletí s ním hbitě.

 

Svatý Alfons, který v nebi advokáta dělá,

jal se všechny vyslýchati – začal od Ábela.

Ale svatí zraky klopí – po Ježíšku ani stopy.

 

To už dávno na stromečku dohořely svíčky,

když měl začít výslech – svaté Terezičky.

Marně svatý Alfons po svatých se dívá,

Terezičku volá – ta se neozývá.

 

Udiveně ptá se – „Terezka nám schází“.

V tom však andělíček – rychle dovnitř vrazí.

Pot mu s čela stéká – potůčky mu tvoří,

Běžte honem všichni – u Terezky hoří!

Na to slyšet povel světce Floriána: „Za mnou!“

Hned všichni běží – Terezčin kde domek leží.

Ó ta hrůza, pomoz, Hospodine,

ze všech koutů záře v černou noc se line.

 

Florián již skočil v síňku – přeskakuje schody,

v ruce nese na hašení plnou putnu vody.

Ale kupodivu – jaká to s ním změna,

putnu z rukou pouští, klesá na kolena.

Za ním všichni svatí v prachu zem se chýlí,

ve zrak se jim vpíjí obraz roztomilý.

 

V koutku na stoličce sedí Terezička,

Jezulátko Božské na kolenou hýčká.

Ježíškovi hraje úsměv v boubelaté tváři,

všude plno světla tone – v nejjasnější záři.

 

První Petr přišel k sobě – budiž Bohu chvála,

„Tys nám ale, Terezičko, zase dneska dala.

To je nápad – o Vánocích Ježíška vzít k sobě,

štěstí, že tě máme rádi – jinak bylo by po tobě“.

 

Petr by byl pokračoval dále v hubování,

ale ústa zakrylo mu Jezulátko dlaní.

„Nebruč svatý Petře“, znějí Božská slova,

„cožpak Terezička není Ježíškova?“

 

Svatí dárky v rukou, andělíčci hrají,

ze všech Vánoc nejkrásnější byly tyhle v ráji.

 

_{(P. Dr. Čeněk Tomíško)}