Svátosti

UDÍLENÍ SVÁTOSTÍ


 

Svátost křtu

Křest dítěte: Podmínkou je, aby rodiče poskytovali dostatečnou záruku, že budou dítě křesťansky vychovávat.(alespoň jeden z rodičů musí být pokřtěn). Udělení svátosti křtu u malého dítěte do 6 let je třeba domluvit alespoň měsíc předem. Dítě školního věku se musí zúčastnit pravidelné výuky náboženství. 

Křest dospělého:  Doba přípravy na křest dospělého trvá asi jeden rok.

 

Svátost biřmování

Udělování této svátosti ve farnosti je oznámeno vždy s velkým časovým předstihem. Zájemci se musí přihlásit a zúčastnit potřebné přípravy. 

 

Svátost smíření

Svátost smíření je možno přijmout před každou mší svatou nebo po dohodě s knězem kdykoliv v kostele nebo i na faře.  

 

Svátost nemocných

Svátost pomazání nemocných je udělována v naléhavých případech i v nemocnici, ale lze ji přijmout po dohodě s knězem i v kostele, na faře či v domácím prostředí nemocného.

 

Svátost manželství

Zájemci o přijetí svátosti manželství ať se přihlásí na faře nejméně 2 měsíce před zamýšleným termínem sňatku. Podmínkou je, aby alespoň jeden ze snoubenců byl katolicky pokřtěn. 

 

SEDM SVÁTOSTÍ CÍRKVE


 

Svátosti Nového zákona ustanovil Kristus a je jich sedm:

Sedm svátostí se týká všech úseků a všech důležitých okamžiků života křesťana. Díky nim se u křesťanů život z víry rodí a vzrůstá, dostává se mu uzdravení i daru poslání. Křest, biřmování a eucharistie jsou svátosti uvedení do křesťanského života. Jsou základem obecného povolání všech Kristových učedníků ke svatosti a k úkolu evangelizovat svět. Tyto svátosti zprostředkují Kristovým učedníkům potřebné milosti, aby mohli žít podle Ducha v tomto životě poutníků, kteří jsou na cestě do vlasti. Věřící, znovuzrození svatým křtem, jsou posíleni svátostí biřmování a potom jsou živeni pokrmem věčného života v eucharistii, takže díky těmto svátostem jsou schopni stále víc a stále lépe okoušet poklady božského života a rozvíjet se až k dosažení dokonalosti lásky.

 

SVÁTOST KŘTU

Svatý křest je základem celého křesťanského života, vstupní branou k životu v Duchu a branou, která otevírá přístup k ostatním svátostem. Křtem jsme osvobozeni od hříchu a znovuzrozeni jako Boží děti, stáváme se Kristovými údy; jsme přivtěleni k církvi a stáváme se účastnými jejího poslání.

Pokřtěný, který je křtem přivtělen ke Kristu, se mu stává podobný. Křest vtiskuje křesťanovi nezrušitelné duchovní znamení (pečeť) jeho příslušnosti ke Kristu. Toto znamení nesmaže žádný hřích, i když hřích zabraňuje, aby křest přinášel ovoce spásy. Křest se uděluje jednou provždy a nemůže být opakován.

„K přijetí křtu je způsobilý každý člověk, a to pouze člověk dosud nepokřtěný.“

Křest je zrozením k novému životu v Kristu. Podle vůle Pána je nezbytný ke spáse, jako sama církev, do níž křest uvádí.


SOUHRN

Uvedení do křesťanského života se uskutečňuje třemi svátostmi: křtem, který je začátkem nového života; biřmováním, které jej posiluje; a eucharistií, která živí učedníka Kristovým tělem a krví, aby se jednou stal druhým Kristem.

Ovoce křtu neboli křestní milost je obohacující skutečnost, která zahrnuje:

  • Odpuštění prvotního hříchu a všech osobních hříchů.

  • Zrození k novému životu, jímž se člověk stává adoptivním synem Otce, Kristovým údem, chrámem Ducha svatého. Z téhož důvodu je pokřtěný začleněn do církve, Kristova těla, a stává se účastným Kristova kněžství.

Křest vtiskuje do duše nezrušitelné duchovní znamení, pečeť, která posvěcuje pokřtěného pro bohopoctu křesťanského náboženství. Pro tuto pečeť nemůže křest být opakován.

Ti, kteří podstoupí smrt pro víru, katechumeni a všichni lidé, kteří pod vlivem milosti, a aniž by znali církev, upřímně hledají Boha a snaží se plnit jeho vůli, mohou být spaseni, i když nepřijali křest.

Již od nejstarších dob byl křest udělován dětem, protože je to milost a Boží dar, který nepředpokládá lidské zásluhy; děti jsou křtěny ve víře církve. Vstup do křesťanského života otevírá přístup k pravé svobodě.

Co se týká dětí zesnulých bez křtu, liturgie církve nás vybízí důvěřovat v Boží milosrdenství a modlit se za jejich spásu.

V případě nutnosti může křtít každý, s podmínkou, že míní konat to, co koná církev, a že lije vodu na hlavu kandidáta se slovy: „Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“

 

SVÁTOST BIŘMOVÁNÍ

Svátost biřmování tvoří se křtem a eucharistií souhrn „svátostí uvedení do křesťanského života“, jejichž jednotu je nutno uchovávat. Je tedy třeba vysvětlovat věřícím, že tato svátost je potřebná k dovršení křestní milosti. Vždyť „svátost biřmování“ pokřtěné „dokonaleji spojuje s církví a obdařuje zvláštní silou Ducha svatého, proto jsou ještě více povinni šířit a bránit víru slovem i skutkem jako opravdoví Kristovi svědkové“.

Biřmování přináší vzrůst a prohloubení křestní milosti:

  • Hlouběji nás zakořeňuje do Božího synovství, jež nám dává právo volat: „Abba, Otče“ (Řím 8,15).

  • Pevněji nás spojuje s Kristem.

  • Rozmnožuje v nás dary Ducha svatého.

  • Dokonaleji nás spojuje s církví.

  • Poskytuje nám zvláštní sílu Ducha svatého, abychom šířili a bránili víru slovem i skutkem jako opravdoví Kristovi svědkové, abychom statečně vyznávali Kristovo jméno a abychom se nikdy nestyděli za kříž.

Biřmování — stejně jako křest, jehož je dovršením — se uděluje pouze jedenkrát. Vtiskuje totiž do duše nezrušitelné duchovní znamení, „znak“; ten pak je znamením toho, že Ježíš Kristus vtiskl křesťanovi pečeť svého Ducha a přitom ho oděl mocí shůry, aby byl jeho svědkem.

Svátost biřmování může a má přijmout každý pokřtěný, který ji dosud nepřijal. Protože křest, biřmování a eucharistie tvoří jednotný celek, „věřící jsou povinni přijmout tuto svátost ve vhodnou dobu“; bez biřmování a eucharistie je totiž svátost křtu jistě platná, ale uvedení do křesťanského života zůstane nedokončené.


SOUHRN

Biřmování, stejně jako křest, vtiskuje do křesťanovy duše duchovní znamení, nezrušitelnou pečeť; proto se tato svátost může přijmout jen jedenkrát za život.

V latinské církvi se tato svátost uděluje až po dosažení věku užívání rozumu a její slavení je obyčejně vyhrazeno biskupovi; tím se vyjadřuje, že tato svátost upevňuje církevní svazky.

Kandidát biřmování (biřmovanec), který dosáhl věku užívání rozumu, má vyznat víru, být ve stavu milosti, mít úmysl přijmout svátost a být připraven vzít na sebe svůj úkol Kristova učedníka a svědka ve společenství církve i v časných záležitostech.

Podstatou obřadu biřmování je pomazání posvátným křižmem na čele pokřtěného doprovázené vkládáním rukou přisluhovatele a slovy: „Accipe signaculum doni Spiritus Sancti“, „Přijmi pečeť daru Ducha svatého“.

Je-li biřmování slaveno odděleně od křtu, jeho spojení s ním je vyjádřeno kromě jiného obnovou křestních slibů.

 

SVÁTOST EUCHARISTIE

Eucharistie je „zdrojem a vrcholem celého křesťanského života“.

Středem slavení eucharistie je chléb a víno, které se skrze Kristova slova a skrze vzývání Ducha svatého stanou tělem a krví Krista. Církev, věrná příkazu Pána, koná na jeho památku až do jeho slavného příchodu to, co on vykonal v předvečer svého utrpení: „Vzal chléb …“, „vzal kalich vína …“ Způsoby chleba a vína, které se tajemně staly tělem a krví Krista, i nadále zůstávají znamením daru stvoření. Tak při obětování vzdáváme díky Stvořiteli za chléb a víno, „plod lidské práce“, ale předtím ještě „plod země“ a „plod révy“, dary Stvořitele. V úkonu Melchizedecha, který „obětoval chléb a víno“ (Gn 14,18), vidí církev předobraz své vlastní oběti.

Svaté přijímání Kristova těla a krve zvětšuje v tom, kdo přijímá, spojení s Pánem, odpouští mu všední hříchy a chrání ho před těžkými hříchy. Vzhledem k tomu, že jsou posilovány svazky lásky mezi přijímajícím a Kristem, přijímání této svátosti posiluje jednotu církve, mystického těla Kristova.


SOUHRN

Ježíš říká: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky … Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný … zůstává ve mně a já v něm“ (Jan 6,51.54.56).

Eucharistie je památka Kristovy velikonoční oběti, tedy díla spásy, uskutečněného Kristovým životem, smrtí a vzkříšením a zpřítomněného liturgickým úkonem.

Podstatná znamení eucharistické svátosti jsou: pšeničný chléb a víno z vinné révy, na které se svolává požehnání Ducha svatého a nad nimiž kněz pronáší slova proměňování, která vyslovil Ježíš během Poslední večeře: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává … Toto je kalich mé krve …“

Skrze proměňování nastává přepodstatnění chleba a vína v tělo a krev Krista. Pod posvěcenými způsobami chleba a vína je přítomen sám Kristus, živý a oslavený, opravdu skutečně a podstatně, jeho tělo a jeho krev, s jeho duší a s jeho božstvím.

Jako oběť je eucharistie také přinášena na smír za hříchy živých i mrtvých, a proto, abychom dostali od Boha duchovní nebo časná dobra.

Kdo chce přijmout Krista v eucharistickém přijímání, musí být ve stavu milosti. Je-li si někdo vědom, že se dopustil smrtelného hříchu, nesmí přistoupit k přijímání, aniž by předtím dostal rozhřešení ve svátosti pokání.

Svaté přijímání Kristova těla a krve zvětšuje v tom, kdo přijímá, spojení s Pánem, odpouští mu všední hříchy a chrání ho před těžkými hříchy. Vzhledem k tomu, že jsou posilovány svazky lásky mezi přijímajícím a Kristem, přijímání této svátosti posiluje jednotu církve, mystického těla Kristova.

Církev vřele doporučuje věřícím, aby přijímali svaté přijímání, když se účastní eucharistické oběti; ukládá jim to za povinnost alespoň jednou za rok.

Protože v oltářní svátosti je přítomen sám Kristus, jsme povinni ji uctívat kultem adorace. Návštěva Nejsvětější svátosti „je důkazem vděčnosti, znamením lásky a patřičnou uznalostí vůči Kristu Pánu“.

 

SVÁTOST SMÍŘENÍ

Svátost pokání je liturgickým úkonem jako všechny svátosti. Prvky řádného slavení jsou tyto: pozdrav a požehnání kněze; četba Božího slova, aby se osvítilo svědomí a vzbudila zkroušenost; výzva k lítosti; zpověď, kterou se vyznávají a odhalují hříchy knězi; uložení a přijetí pokání; kněžské rozhřešení; chvála s díkůvzdáním a rozloučení s požehnáním kněze.

HŘÍCH - Hřích je především urážkou Boha, přerušením styků s ním. Zároveň poškozuje společenství s církví. Proto obrácení přináší současně Boží odpuštění a smíření s církví; to vyjadřuje a liturgicky uskutečňuje svátost pokání a smíření. Pouze Bůh odpouští hříchy

Kristus ustanovil svátost pokání pro všechny hříšné členy své církve, především pro ty, kteří upadli do těžkého hříchu po křtu a ztratil tak křestní milost a zasadili ránu církevnímu společenství. Těmto nabízí svátost pokání novou možnost obrátit se a znovu získat milost ospravedlnění. Církevní otcové mluví o této svátosti jako o „druhém břevnu spásy po ztroskotání, zaviněném ztrátou milosti“.

LÍTOST - Lítost zaujímá první místo mezi úkony kajícníka. Je to „bolest ducha a odsouzení spáchaného hříchu, spojené s předsevzetím v budoucnu už nehřešit“. Vyvěrá-li lítost z lásky k Bohu, milovanému nade vše, nazývá se „dokonalá“ lítost nebo lítost z lásky. Taková lítost odpouští všední viny; dosáhne také odpuštění smrtelných hříchů, zahrnuje-li pevné předsevzetí jít ke svátostné zpovědi, jakmile to bude možné. Lítost nazývaná „nedokonalá“ je také Božím darem, hnutím Ducha svatého. Rodí se z úvahy o ošklivosti hříchu nebo ze strachu před věčným zavržením nebo jinými tresty, jež hrozí hříšníkovi (lítost ze strachu). Svědomí je tak pohnuto, že může začít vnitřní vývoj, který se působením milosti dovrší svátostným rozhřešením. Nedokonalá lítost sama o sobě nedosáhne sice odpuštění těžkých hříchů, ale připravuje na jeho přijetí ve svátosti pokání.

POKÁNÍ - Vnitřní pokání je radikální, nové zaměření celého života, návrat, obrácení k Bohu celým srdcem, rozchod s hříchem, odvrácení od zla, spolu s odporem vůči špatným činům, které jsme spáchali. Zároveň s sebou přináší touhu a předsevzetí změnit život s nadějí na Boží milosrdenství a důvěrou v pomoc jeho milosti. Toto obrácení srdce doprovází bolest a spásonosný smutek, který Otcové nazývají útrapy ducha nebo zkroušenost srdce.

Mnohé hříchy ubližují bližnímu. Je třeba všemožně usilovat o nápravu (například vrátit ukradené věci, očistit pověst toho, kdo byl pomluven, poskytnout satisfakci). To vyžaduje prostá spravedlnost. Avšak nadto hřích zraňuje a oslabuje samotného hříšníka, jakož i jeho vztahy k Bohu a k bližnímu. Rozhřešení odstraňuje hřích, ale není lékem na všechno, co hřích uvedl do nepořádku. Hříšník, který byl zbaven hříchu, musí ještě nabýt plného duchovního zdraví. Musí tedy vykonat něco navíc, aby napravil vlastní viny: musí přiměřeným způsobem „zadostiučinit“ nebo „odpykat“ své hříchy. Toto zadostiučinění se také nazývá „pokání“.

„Pokání vede hříšníka k tomu, aby ochotně snášel každé utrpení; v jeho srdci ať je zkroušenost, v jeho ústech vyznání, v jeho skutcích veškerá pokora a plodné zadostiučinění.“

„Veškerá hodnota pokání spočívá v tom, že nás znovu vrací do stavu Boží milosti a poutá nás k Bohu v důvěrném a velkém přátelství.“ Cílem a účinkem této svátosti je tedy smíření s Bohem. Ti, kteří přijímají svátost pokání se zkroušeným srdcem a zbožně, „dosáhnou pokoje a klidného svědomí spolu s velmi hlubokou útěchou ducha“. Svátost smíření s Bohem totiž působí ryzí „duchovní vzkříšení“, vrací důstojnost a životní dobra Božích dětí, z nichž nejcennějším je přátelství s Bohem.

ODPUSTKY - Nauka a praxe odpustků je v církvi úzce spojená s účinky svátosti pokání. „Odpustek znamená, že se před Bohem odpouštějí časné tresty za hříchy, jejichž vina byla zahlazena; je to odpuštění, které náležitě připravený věřící získává za určitých podmínek za pomoci církve, které jako služebnici vykoupení přísluší rozdělovat a používat poklad zadostiučinění Krista a svatých.“ „Odpustek je částečný nebo plnomocný podle toho, zda částečně nebo úplně osvobozuje od časného trestu za hříchy.“ „Každý věřící může získat … odpustky buď sám pro sebe, nebo pro zemřelé na způsob přímluvy.“ Abychom pochopili tuto nauku a tuto církevní praxi, je třeba si uvědomit, že hřích má dvojí následek. Těžký hřích nás zbavuje společenství s Bohem, a tím nás činí neschopnými dosáhnout věčného života; být zbaven věčného života se nazývá „věčný trest“ za hřích. Na druhé straně každý hřích, i všední, vyvolává zhoubné lpění na tvorech, které musí být očištěno, buď zde na zemi, nebo po smrti, ve stavu, jenž se nazývá očistec. Toto očišťování zbavuje toho, co se nazývá „časný trest“ za hřích. Tyto dva tresty nelze pojímat jako nějaký druh pomsty, kterou Bůh postihuje hříšníka zvenčí, nýbrž jako důsledky vyplývající ze samé podstaty hříchu. Obrácení, jež pochází z vroucí lásky, může dosáhnout naprostého očištění hříšníka, takže už nezůstává žádný trest. Odpuštění hříchů a obnovení společenství s Bohem přinášejí prominutí věčných trestů za hřích. Nicméně zůstávají časné tresty za hřích. Křesťan se má snažit přijímat tyto časné tresty za hřích jako milost tím, že trpělivě snáší utrpení a zkoušky všeho druhu, a jednoho dne tím, že se klidně postaví tváří v tvář smrti; má usilovat o to, aby úplně svlékl „starého člověka“ a oblékl „nového člověka“ prostřednictvím skutků milosrdenství a lásky, jakož i modlitbou a různými kajícími úkony.


SOUHRN

Odpuštění hříchů, spáchaných po křtu, se uděluje prostřednictvím příslušné svátosti, nazývané svátost obrácení, svátost zpovědi, svátost pokání nebo svátost smíření.

Kdo hřeší, zraňuje Boží vznešenost a lásku, svou vlastní důstojnost člověka, který byl povolán k tomu, aby byl Božím dítětem, i duchovní zdraví církve, jejímž živým kamenem má být každý křesťan.

Z hlediska víry není horší zlo než hřích; nic nemá zhoubnější důsledky pro samotné hříšníky, pro církev a pro celý svět.

Vrátit se do společenství s Bohem, když jsme ho ztratili hříchem, je proces, na jehož počátku je milost Boha plného milosrdenství a starostlivého o spásu lidí. Je třeba prosit o tento vzácný dar jak pro sebe, tak i pro druhé.

Návrat k Bohu, nazývaný obrácení a lítost, zahrnuje bolest a odpor ke spáchaným hříchům a pevné předsevzetí v budoucnu už nehřešit. Obrácení se tedy týká minulosti i budoucnosti a žije z naděje na Boží milosrdenství.

Svátost pokání se skládá ze tří úkonů kajícníka a z rozhřešení kněze. Úkony kajícníka jsou: lítost, zpověď nebo vyznání hříchů knězi, dále předsevzetí vykonat zadostiučinění i skutky uložené za pokání.

Lítost (nazývaná také kajícnost) má být inspirována důvody vyvěrajícími z víry. Vzniká-li lítost z lásky k Bohu, říká se jí „dokonalá“; má-li základ v jiných důvodech, nazývá se „nedokonalá“.

Kdo chce dosáhnout smíření s Bohem a s církví, musí vyznat knězi všechny těžké hříchy, které ještě nevyznal a na něž si po pečlivém zpytování svědomí vzpomíná. I když zpověď všedních hříchů není sama o sobě nutná, církev ji přesto důtklivě doporučuje.

Zpovědník ukládá kajícníkovi vykonání určitých úkonů „zadostiučinění“ nebo „pokání“, aby napravil škodu způsobenou hříchem a choval se zase tak, jak se sluší na Kristova učedníka.

Pouze kněží, kteří dostali od církevní autority moc rozhřešovat, mohou odpouštět hříchy ve jménu Krista.

Duchovní účinky svátosti pokání jsou:

  • Smíření s Bohem, jímž kajícník opět nabývá milost.

  • Smíření s církví.

  • Prominutí věčného trestu, který si člověk zasloužil smrtelnými hříchy.

  • Prominutí, alespoň částečné, časných trestů, následků hříchu.

  • Pokoj, klid svědomí a duchovní útěcha.

  • Vzrůst duchovní síly pro křesťanský boj.

Individuální a úplná zpověď těžkých hříchů s následujícím rozhřešením zůstává jediným řádným prostředkem smíření s Bohem a s církví.

Prostřednictvím odpustků mohou věřící získávat pro sebe, ale i pro duše v očistci prominutí časných trestů, následků hříchů.

 

SVÁTOST NEMOCNÝCH

Nemoc a utrpení vždy patřily k nejvážnějším problémům, které podrobují lidský život zkoušce. V nemoci člověk zakouší vlastní bezmocnost, vlastní meze a svou ohroženost. Každá nemoc nám může dát zahlédnout smrt. Nemoc může vést k úzkosti, k uzavření se do sebe, někdy dokonce k zoufalství a vzpouře proti Bohu. Může však také napomáhat člověku k větší zralosti, pomoci mu rozlišit v jeho životě, co není podstatné, aby se zaměřil na to, co je důležité. Velmi často nemoc vyvolává hledání Boha a návrat k němu.

Zvláštní dar Ducha svatého - základní milostí této svátosti je milost útěchy, pokoje a odvahy, aby člověk překonal potíže, které působí vážná nemoc nebo slabost stáří. Tato milost je darem Ducha svatého, který obnovuje důvěru a víru v Boha a posiluje proti pokušením zlého ducha, to je proti pokušením malomyslnosti a úzkosti před smrtí. Tato podpora Pána prostřednictvím síly jeho Ducha chce přivést nemocného k uzdravení duše, ale i těla, je-li to Boží vůle. Kromě toho, „jestliže se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno“ (Jak 5,15). Spojení s Kristovým utrpením - skrze milost této svátosti dostává nemocný sílu a dar spojit se mnohem důvěrněji s Kristovým utrpením: je jistým způsobem posvěcen, aby přinášel plody připodobněním k výkupnému utrpení Spasitele. Utrpení, následek dědičného hříchu, dostává nový smysl: stává se účastí na Ježíšově spasitelném díle.


SOUHRN

Cílem svátosti pomazání nemocných je udělit zvláštní milost křesťanu, který zakouší těžkosti v důsledku těžké nemoci nebo stáří.

Vhodný okamžik k přijetí svatého pomazání nadchází, když se věřící začíná dostávat do nebezpečí smrti pro nemoc nebo pro stáří.

Křesťan může přijmout svaté pomazání, kdykoliv těžce onemocní, a stejně tak po prvním přijetí, kdykoliv se nemoc zhorší.

Svátost pomazání nemocných mohou udělovat pouze kněží a biskupové; při jejím udělování používají olej posvěcený biskupem nebo, v případě potřeby, tím knězem, který uděluje svátost.

Podstatné při slavení této svátosti je mazání olejem na čele a na rukou nemocného; mazání se doprovází liturgickou modlitbou celebrujícího kněze, který vyprošuje zvláštní milost této svátosti.

Zvláštní milost svátosti pomazání nemocných má tyto účinky:

  • Spojení nemocného s Kristovým utrpením, k jeho vlastnímu prospěchu i k prospěchu celé církve

  • Útěchu, pokoj a odvahu, aby křesťansky snášel utrpení nemoci nebo stáří

  • odpuštění hříchů, jestliže je nemocný nemohl obdržet ve svátosti pokání

  • uzdravení, jestliže to prospívá ke spáse duše
  • přípravu na přechod do věčného života

 

SVÁTOST KNĚŽSTVÍ

Kněžství je svátost, skrze kterou pokračuje v církvi nadále až do konce časů poslání, které Kristus svěřil svým apoštolům; je to tedy svátost apoštolské služby. Člení se ve tři stupně: biskupství, kněžství a jáhenství.

Kněžství je služebné. „Tento úkol, který Pán svěřil pastýřům svého lidu, je skutečné sloužení.“ Kněžství je zcela zaměřeno na Krista a na lidi. Naprosto závisí na Kristu a na jeho jediném kněžství a bylo ustanoveno ve prospěch lidí a společenství církve. Svátost kněžství uděluje „posvátnou moc“, a to právě moc Kristovu. Měřítkem pro výkon takové autority musí tedy být vzor Krista, který se z lásky stal posledním a služebníkem všech. „Pán výslovně zdůraznil, že péče o jeho stádce je důkaz lásky k němu.“

Služebné kněžství nemá jen úkol zastupovat Krista — hlavu církve před shromážděním věřících; kněz také jedná jménem celé církve, když přednáší Bohu modlitbu církve a především když přináší eucharistickou oběť.


SOUHRN

Církev uděluje svátost kněžství pouze pokřtěným mužům, jejichž schopnosti pro výkon služby byly náležitě prošetřeny a uznány. Odpovědnost a právo povolat někoho, aby přijal svěcení, přísluší církevní autoritě.

V latinské církvi se svátost kněžství uděluje obvykle pouze těm kandidátům, kteří jsou ochotni svobodně přijmout celibát a kteří veřejně projeví svou vůli zachovávat jej z lásky k Božímu království a ke službě lidem.

Udělovat svátost kněžství ve třech jeho stupních je vyhrazeno biskupům.

 

SVÁTOST MANŽELSTVÍ

„Manželský svazek, kterým muž a žena mezi sebou vytvářejí nejvnitřnější společenství celého života, zaměřené svou přirozenou povahou na prospěch manželů a na zplození a výchovu dětí, je mezi pokřtěnými povýšen Ježíšem Kristem na svátost.“

Hlavními osobami manželské smlouvy je pokřtěný muž a pokřtěná žena, svobodní k uzavření manželství, kteří dobrovolně vyjádří svůj souhlas. „Být svobodný“, to znamená:

  • Nebýt vystaven donucování.

  • Nemít překážky na základě přirozeného nebo církevního zákona.

Církev považuje vzájemný souhlas novomanželů za nezbytný prvek, kterým je „manželství vytvářeno“. Chybí-li souhlas, manželství neexistuje.

Souhlas je „lidský úkon, jímž se manželé vzájemně sobě dávají a přijímají“: „Přijímám tě za manželku“ — „Přijímám tě za manžela.“ Tento souhlas, který svazuje oba manžele, nachází své naplnění ve skutečnosti, kdy se stávají „jedním tělem“.

Souhlas musí být úkonem vůle každého z partnerů uzavírajících smlouvu, bez jakéhokoliv násilí nebo těžkého donucování zvenčí. Žádná lidská moc nemůže tento souhlas nahradit. Chybí-li taková svoboda, pak je manželství neplatné.

Kněz (nebo jáhen), který asistuje slavení manželství, přijímá jménem církve souhlas novomanželů a uděluje požehnání církve. Přítomnost služebníka církve (a také dvou svědků) viditelně vyjadřuje, že manželství je veřejný životní stav v církvi.

Aby souhlas novomanželů byl svobodným a odpovědným úkonem a manželská smlouva měla pevné a trvalé lidské i křesťanské základy, má zásadní důležitost příprava na manželství. Přednostní cestou této přípravy zůstává příklad a poučování od rodičů a rodin. Úloha pastýřů a křesťanského společenství jako „Boží rodiny“ je nezbytná pro předávání lidských a křesťanských hodnot manželství a rodiny, a to tím více, že v naší době mnoho mladých lidí zakouší následky rozvrácených rodin, které už toto uvedení dostatečně nezajišťují: „Mladé lidi je třeba vhodně a včas poučit — a to převážně už v rodině — o důstojnosti, úloze a praxi manželské lásky, aby nabyli úcty k čistotě a mohli v příhodném věku po čestně prožitém období zasnoubení vstoupit do manželství.“

„Z platného manželství vzniká mezi manželi svazek svou povahou trvalý a výlučný; kromě toho v křesťanském manželství jsou manželé zvláštní svátostí posíleni a jakoby posvěceni pro povinnosti a důstojnost svého stavu.“

Manželské pouto tedy stanovil sám Bůh, takže platné a dokonalé manželství mezi pokřtěnými nemůže být nikdy rozloučeno. Toto pouto, které pochází ze svobodného lidského činu manželů a z dokonání manželství, je už neodvolatelné a dává vznik smlouvě ručené věrností Boha. Církev nemá moc vyslovit se proti tomuto uspořádání Boží moudrosti.

Láska manželů ze své přirozenosti vyžaduje jednotu a nerozlučitelnost jejich společenství, jež zahrnuje celý jejich život: „Už tedy nejsou dva, ale jeden“ (Mt 19,6), „Jsou povoláni stále zvětšovat svou jednotu věrností, s jakou denně plní svůj manželský slib vzájemného úplného sebeodevzdání.“ Toto lidské společenství je utvrzováno, očišťováno a vedeno k dokonalosti skrze společenství s Ježíšem Kristem dané ve svátosti manželství. Prohlubuje se životem společné víry a společně přijímanou eucharistií.

Manželská láska ze své přirozenosti vyžaduje od manželů neporušitelnou věrnost. Je to důsledek toho, že se manželé sobě navzájem darovali. Láska chce být definitivní. Nemůže být „až do nového rozhodnutí“. „Toto důvěrné sjednocení, jakožto vzájemné darování se dvou osob, a také dobro dětí vyžaduje úplnou manželskou věrnost a důrazně požaduje jejich nerozlučnou jednotu.“

Jejím nejhlubším zdůvodněním je věrnost Boha jeho smlouvě a Krista jeho církvi. Svátost manželství opravňuje manžele, aby představovali takovou věrnost a vydávali o ní svědectví. Svátost dává nerozlučitelnosti manželství nový a hlubší význam.


SOUHRN

Manželské smlouvě, kterou muž a žena uzavírají mezi sebou důvěrné společenství života a lásky, položil základy Stvořitel a vybavil ji jejími vlastními zákony. Svou povahou je zaměřena na dobro manželů stejně jako na plození a výchovu dětí. Kristus Pán ji u pokřtěných povýšil k důstojnosti svátosti.

Svátost manželství je znamením jednoty Krista a církve. Dává manželům milost milovat se láskou, jakou Kristus miloval církev; tak milost svátosti zdokonaluje lidskou lásku manželů, zpevňuje jejich nerozlučitelnou jednotu a posvěcuje je na pouti k věčnému životu.

Manželství se zakládá na souhlasu těch, kteří uzavírají manželskou smlouvu, to je na vůli se navzájem a definitivně odevzdat jeden druhému s cílem žít společenství věrné a plodné lásky.

Protože manželství zařazuje manžele do veřejného životního stavu v církvi, je třeba, aby se slavilo veřejně v rámci liturgického slavení, za přítomnosti kněze (nebo kvalifikovaného svědka církve), svědků a shromáždění věřících.

Jednota, nerozlučitelnost a otevřenost k plodnosti jsou podstatné pro manželství; polygamie (mnohoženství) je neslučitelná s jednotou manželství; rozluka odděluje, co Bůh spojil; odmítání plodnosti zbavuje manželský život „nejvzácnějšího daru“, dítěte.

Nový sňatek rozloučených, dokud ještě žije právoplatný(á) manžel(ka),porušuje Boží plán i zákon, kterému učil Kristus. Tito znovu oddaní rozloučení nejsou odloučeni od církve, avšak nemohou přistupovat k přijímání eucharistie. Budou žít svůj křesťanský život zvláště tím, že budou vychovávat své děti ve víře.

Křesťanský domov je místem, kde se děti poprvé dovídají o víře. Proto je rodinný domov právem nazýván „domácí církví“, společenstvím milosti a modlitby, školou lidských ctností a křesťanské lásky.

zdroj: www.katechismus.cz (zde naleznete více)

 

 

share this item
facebook googleplus linkedin rss twitter youtube
Navštíveno
Přečteno 18406 krát
Naposledy změněno
středa, 10 červen 2015 15:38