Na nebeských nivách, když se zima blíží,
všechny svaté v srdcích velká starost tíží.
Mnohému to nedá spáti ani v noci,
inu, není divu, vždyť je před Vánoci.
Již jen zbývá doba, zcela jenom krátká,
co již budou slavit příchod Jezulátka.
Ó, to bude krása, všude plno svíček,
svatí budou všichni klečet u jesliček.
Potom přijdou v řadě, před Děťátko Boží,
do ručky mu každý malý dárek vloží.
Ó, to bude rušno na nebeské pláni.
Každý spěchá v koutek někam do ústraní.
A když vůkol nikým pozorován není,
chystá Ježíškovi malé překvapení.
Petrovi se přes tvář občas úsměv mihne,
„však mě letos nikdo dárkem nepředstihne“.
Zlatou loďku letos pro Ježíška chystá,
bude mít z ní radost velkou dozajista.
Martin teplý pláštík, Kryšpín zase boty,
Cecílie a sbor panen – písně rajské noty.
A tu svatí z českých luhů - v důvěrném se radí kruhu,
co by letos na památku darovali Jezulátku.
Solunští dva bratři starší - přijdou s dvěma slabikáři,
svatý Václav přes půl klína - nasype mu hrozny vína.
Svatý Jan zas velmi hravě - chytil štiku ve Vltavě.
Vojtěch se už připravuje, jak svůj chorál zanotuje,
Ludmila šál z teplé vlny - na krk pletla týden celý.
Anežka, ta naše milá, beránka mu připravila.
Což ti starší – ti si vědí rady,
Neboť dlouhou řadu let jsou tady.
Ale ti, co letos přišli, ti se mnoho napřemýšlí
co by Ježíškovi dali a čím radost udělali.
Zvláště je tu nová - Terezička Ježíškova,
která teprv před nedávnem
v ráj se vznesla přímým tělem.
A tu svatí nedočkavě - přemítají ve své hlavě,
vyslýchají andělíčky – jaký dar je Terezičky.
Andělíčci rámě krčí – Terezka jak ryba mlčí.
Na obloze hvězdy jiskří – měsíc svítí krajem,
rajská hudba andělíčků – šumí celým rájem.
Vprostřed září v moři svíček – krásná štíhlá jedle,
zlaté jesle pro Ježíška připraveny vedle.
V tom slyš, zvony z věže dole znějí slavným tónem,
svatí v nebi na kolena klekají si honem.
Deset minut, čtvrthodinu, míjí v trapném tichu,
zmlkla hudba, na všech tvářích starost místo smíchu.
Svatý Petr rozhorleně mne si staré čelo,
„Jistě na nás Jezulátko letos zapomnělo“.
Svaté Máří Magdaléně chví se bolest v hlase,
„Jistě naše Jezulátko ztratilo se zase“.
Na to andělíčci nabízí se s chutí,
že se snesou dolů rychle na peruti.
A najdou-li někde Božské smavé dítě,
v náručí je vezmou, přiletí s ním hbitě.
Svatý Alfons, který v nebi advokáta dělá,
jal se všechny vyslýchati – začal od Ábela.
Ale svatí zraky klopí – po Ježíšku ani stopy.
To už dávno na stromečku dohořely svíčky,
když měl začít výslech – svaté Terezičky.
Marně svatý Alfons po svatých se dívá,
Terezičku volá – ta se neozývá.
Udiveně ptá se – „Terezka nám schází“.
V tom však andělíček – rychle dovnitř vrazí.
Pot mu s čela stéká – potůčky mu tvoří,
Běžte honem všichni – u Terezky hoří!
Na to slyšet povel světce Floriána: „Za mnou!“
Hned všichni běží – Terezčin kde domek leží.
Ó ta hrůza, pomoz, Hospodine,
ze všech koutů záře v černou noc se line.
Florián již skočil v síňku – přeskakuje schody,
v ruce nese na hašení plnou putnu vody.
Ale kupodivu – jaká to s ním změna,
putnu z rukou pouští, klesá na kolena.
Za ním všichni svatí v prachu zem se chýlí,
ve zrak se jim vpíjí obraz roztomilý.
V koutku na stoličce sedí Terezička,
Jezulátko Božské na kolenou hýčká.
Ježíškovi hraje úsměv v boubelaté tváři,
všude plno světla tone – v nejjasnější záři.
První Petr přišel k sobě – budiž Bohu chvála,
„Tys nám ale, Terezičko, zase dneska dala.
To je nápad – o Vánocích Ježíška vzít k sobě,
štěstí, že tě máme rádi – jinak bylo by po tobě“.
Petr by byl pokračoval dále v hubování,
ale ústa zakrylo mu Jezulátko dlaní.
„Nebruč svatý Petře“, znějí Božská slova,
„cožpak Terezička není Ježíškova?“
Svatí dárky v rukou, andělíčci hrají,
ze všech Vánoc nejkrásnější byly tyhle v ráji.
(P. Dr. Čeněk Tomíško)
